Psychodidaktika a její význam ve vyučování

Lucie Smékalová

Termín psychodidaktika

V průběhu posledních let se do české pedagogické terminologie implementují nové výrazy. Psychodidaktika je pojem, který se objevil na přelomu 80. a 90. let minulého století. Vyjadřuje provázanost mezi teorií vyučování (didaktika) a psychologii učení (hraniční obor psychologie, pedagogiky, kybernetiky, kognitivní vědy aj.).

Pedagogický slovník uvádí pod heslem psychodidaktika následující: "Nová interdisciplinární teorie propojující přístupy a poznatky obecné didaktiky, psychologie učení, kognitivní psychologie vědění a další... Její podstatou je poznání, že vzdělávací procesy (nejen ve škol. prostředí) je nutno vysvětlovat též z psychologických zřetelů. K tomu byly vytvořeny četné koncepce psychodidaktiky, jejichž autory jsou zvl. H. Aebli, B. S. Bloom, N. F. Talyzinová aj."[1]

Psychologický slovník ji definuje takto: "Psychodidaktika (instructional psychology, psychology of learning and instruction) - disciplína, kt. se zabývá psychol. Otázkami vyučování; její rozvoj vychází z rozšiřujících a prohlubujících se poznatků kognitivní psychologie posledních desetiletích a je částečně důsledkem rozvoje telematiky[2], kooperativního učení apod. přístupů psychologie učení, kognitivní psychologie vědění aj.; podstatou je poznání, že vzdělávací procesy, a to nejen ve školním prostředí, je třeba vysvětlovat též z psychol. Zřetelů; koncepce p. vytvořili např. H. Aebli, B. S. Bloom, N. F. Tolyzina, u nás F. Jiránek, na Slovensku B. Púpala."[3]

Metakognice jako téma psychodidaktiky

Důraz, který je kladen na respektování psychologického poznání při vyučování jako výchovně vzdělávacím procesu, je již dlouho známý. Od Komenského zásad/principů (např. názornosti, systematičnosti, přiměřenosti, aktivnosti, trvalosti) až po poznatky pedagogické psychologie (např. struktura lidského učení, zákony učení, klasifikace druhů učení aj.).

V současnosti však psychologie věnuje pozornost metakognici[4], kterou nejvíce propracovává psychologie kognitivní a která významně přispívá k dalšímu rozvoji psychologie pedagogické.

Metakognice znamená určitý posun v myšlení. Nejde o poznávání nějakého předmětu, jevu, informací, ale o poznávání samotné, o proces uvědomování si svého myšlení. Metakognice je jakési myšlení o myšlení. Tato skutečnost je důležitá i pro pedagogiku. Jestliže totiž pedagogika usiluje o kvalitu vzdělávání, o adekvátní autoregulaci učení a s ním spojenou autodidakci žáka a následně i o celoživotní vzdělávání, musí svým adeptům (žákům, studentům, dospělým) umět nabízet i postupy vedoucí k efektivnímu osvojování.

Pokud se zamýšlíme nad procesem osvojování, nabízí se nám hned několik jeho dimenzí. Poznatková dimenze (poznáváme předmět, informace o předmětu, jsou nám předkládána fakta), poznávací dimenze (aktivní zapojení poznávacích procesů - vnímání, přemýšlení, analyzování, syntéza, kladení si otázek atd., uvažujeme nad fakty)
a metapoznávací dimenze (uvědomování si svých poznávacích procesů, přemýšlení nad tím, proč právě nyní analyzujeme, syntetizujeme a poté přejdeme na jinou poznávací činnost; poznáváme, jakým způsobem uvažujeme nad fakty; jde o různé algoritmy poznávání).

Hranice mezi didaktikou a psychodidaktikou

V procesu osvojování by se měla uplatnit kromě jiného didaktika a psychodidaktika. Didaktika jako teorie vyučování, jejíž předmětem jsou cíle, obsah, metody, organizační formy. Měla by uplatňovat všechny aspekty, které vedou k předávání a osvojování učiva s respektováním poznatků z biologie, psychologie, sociologie, kybernetiky aj. Didaktiku chápeme jako umění učit - zprostředkovat poznání s ohledem na osobnost, podmínky
a prostředí, umět odhadnout pedagogickou situaci a adekvátně na ni reagovat. Z psychologických disciplin čerpá didaktika poznatky pedagogické psychologie, např.

a)                          rozsáhlá látka přináší větší počet prvků, které si můžeme zapamatovat a větší počet opakování, které musíme provést, abychom si zapamatovali,

b)                          podobné prvky v látce ztíží učení,

c)                          nejlépe se pamatuje začátek a konec látky,

d)                          po osvojení látky má následovat co nejdříve první opakování,

e)                          první informace působí nejvíce, poslední nejdéle,

f)                            při opakování užíváme různorodost, aktivnost, přestávky,

g)                          využívání transferu, poznatků ze života, emotivní situace atd.[5]

Psychodidaktika jako teorie vyučování a psychologie učení, která má svou podstatu ve vysvětlování vzdělávacích procesů z psychologických zřetelů, má dle našeho názoru za úkol rozpracovávat nová témata kognitivní psychologie, která by přispěla k efektivnímu předávání a osvojování vzdělávacích informací a procesů v edukační realitě. Má podporovat didaktiku implementací psychologických informací z různých psychologických směrů, které vedou k lepšímu porozumění vzdělávacího procesu a všech jeho stránek.

Z psychologických disciplin čerpá psychodidaktika kromě jiného z kognitivní psychologie a tedy i z metakognice. Pedagogický slovník specifikuje metakognici jako "způsobilost člověka plánovat, monitorovat, vyhodnocovat postupy, jichž sám používá, když se učí a poznává"[6] H. Krykorková hovoří o nácviku konkrétních kognitivních strategií, které se po jejich zvládnutí promění na metakognitivní dispozice. Pro jejich nácvik předpokládá nějakou úkolovou situaci, která umožňuje kognitivní zpracování a která by korespondovala s revidovanou Bloomovou taxonomií kognitivních cílů.[7] Revidovanou Bloomovu taxonomii předložili v roce 2001 Anderson a Krathwohl.[8]

Srovnání didaktiky a psychodidaktiky z kognitivního hlediska (tabulka 1)

Tabulka 1

Pozn. Úkolová situace je prostředek ne cíl, je vyvolána učitelem, programem nebo textem.

Psychodidaktika a její význam

Obecná didaktika je obohacena o nová kurikula - rámcový vzdělávací program (RVP) a z něj vycházející školní vzdělávací program (ŠVP), dále relativně nové termíny - kompetence, klíčové kompetence, očekávané kompetence/výstupy, průřezová témata, ale také nové požadavky společnosti, které se v termínech a kurikulárních dokumentech odrážejí.

Psychodidaktika se bezesporu uplatní právě v těchto kurikulárních dokumentech a to jako prostředek pro jejich realizaci nejen na straně učitelů, ale i na straně žáků. Učitelé si budou muset osvojit řadu nových kompetencí (tvorba ŠVP, kognitivní kompetence, pracovat v týmu aj.) a tím se učit (aktivovat, prohlubovat) a poznávat lépe své i žákovské poznávací procesy, aby byly schopni pochopit svou práci, vytvořit optimální programy, vcítit se do situace svých žáků. Právě proto učitelé musí nejen mít jednotlivé kompetence, ale musí je umět i vytvářet (ve vztahu k sobě i k žákům) a k tomu je zapotřebí nejen kreativita, ale i jistý algoritmus vzniku příslušných kompetencí. Žáci budou muset přijmout delegovanou odpovědnost za své učení nyní v podobě očekávaných a klíčových kompetencí. To znamená, že musí zvládnout strategie kognitivní (odpovídají očekávaným kompetencím)
i metakognitivní (odpovídají některým klíčovým kompetencím) na úrovni určitého druhu
a stupně školy.

Metakognitivní procesy se nejvíce projeví v klíčových kompetencí jako jsou: kompetence k učení a k řešení problémů. Domníváme se, že didaktika a psychodidaktika hrají významnou roli k utváření těchto kompetencí, neboť spolu těsně souvisí. Čtením se učíme číst, psaním psát a učením se učíme učit. Pokud učitel využije didaktických prostředků k transferu učiva a psychodidaktických prostředků (např. metakognice) k poznání a tvorbě autodidaktických strategií, pak splnil svou úlohu danou kurikulárními dokumenty. Psychodidaktika v tomto ohledu patří k významným činitelům rozvoje žáků. Nyní však vznikají otázky: Jak využijeme psychodidaktiku ve vyučování? Jsme připraveni na rozvoj žáků metakognitivní strategií?

Další předností psychodidaktiky je, že "zdůrazňuje činnostní princip"[9] a také se podílí na "zkoumání toho, jak se člověk učí z obrazového materiálu a jak by měl být obrazový materiál koncipován, aby se lidem učení usnadnilo"[10].

Závěry však ponecháváme na samotných čtenářích a sami se přikláníme k názoru, který tvrdí S. Štech: "Domnívám se proto, že psychodidaktické zakotvení - nikoli nejasně definovaná "pedagogická psychologie" - je cestou k prohloubení našeho poznání procesů vyučování/učení... A otázky, zda psychodidaktika má ambici nahradit didaktiku, zda je to nová dílčí disciplína pedagogické psychologie nebo zda bádání na tomto poli označovat jiným názvem, jsou pro mě zcela nepodstatné."[11]

Literatura

ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7478-463-X.

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X.

KUSÁK, P., DAŘÍLEK, P. Pedagogická psychologie. Olomouc : VUP, 2000. ISBN 80-7067-837-2.

METAKOGNICE. Dostupné na WWW. http://www.metakognice.cz

PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktualizované vyd. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-722-8.

SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha : ISV, 1999. ISBN 80-85866-33-1.

ŠTECH, S. Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného vyučování : Komentář na okraj Kansanenovy úvahy - Didaktika a její vztah k pedagogické psychologii. Pedagogika, 2004, roč. LV. ISSN 0031-3815.

VALIŠOVÁ, A. a kol. Historie a perspektivy didaktického myšlení. Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0914-2.