Role vzdělávacího systému při reprodukci vrstvy inteligence v SSSR
(20. – 80. léta)
To the Problem of Reproduction of Class of „Intelligentsia“ Through the Soviet Educational System
Zdeněk Bělonožník
Abstrakt
Tato stať zachycuje rozporuplný charakter sociální mobility v SSSR, a to na příkladu vrstvy inteligence („specialistů“). V rámci stručného shrnutí jednotlivých vývojových etap formování inteligence v SSSR jsou v textu konfrontovány cílené zásahy sovětské vzdělávací politiky s jejich reálnými dopady na složení vrstvy inteligence. Pomocí statistických materiálů a výsledků sociologických výzkumů VŠ studentů a zaměstnaných „specialistů“ se autor pokouší ukázat, že ani četné mechanismy zvýhodňující dělnickou a rolnickou třídu v přístupu k vyššímu vzdělání nebyly sto vyrovnat její vzdělanostní a obecně kulturní handicap. Zejména ve druhé polovině existence SSSR se totiž ukazuje, že potomci vysokoškolsky vzdělaných profesionálů mají proti svým vrstevníkům z řad dělníků a rolníků několikanásobně vyšší šanci zopakovat vzdělanostní i profesní dráhu svých rodičů – „specialistů“.
Tato problematika je ve stati zasazena do širšího rámce usilování sovětského systému o ustavení beztřídní společnosti. Evidentní uzavřenost mobilitních kanálů při cestě do vrstvy inteligence byla nepříjemným potvrzením toho, že navzdory poměrně úspěšnému ekonomickému sblížení jednotlivých tříd se jejich sbližování na poli kulturním rozhodně nekoná. O tom, jak moc palčivý byl uvedený problém pro sovětskou moc, svědčí rozsah i intenzita, s jakou se problematice sociálních zdrojů inteligence věnovala sovětská sociologie.
Klíčová slova
Přístup k vysokoškolskému vzdělání v SSSR, reprodukce vzdělanostních elit, regulace sociálního složení VŠ studentů, teorie beztřídní společnosti.
Abstract
Aim of this article is to describe
social mobility in
Especially during the second half of
The described problem is concerned here in the context of the Soviet experiment of establishing classless society.
Key words
Access to
university education in
Teze o reprodukci sociálních nerovností prostřednictvím vzdělávacího systému se –mj. i díky teorii kapitálů Pierra Bourdieu- stala jednou z obecně uznávaných sociologických pravd.
Ve světle novějších ale i starších prací historiků a sociologů zabývajících se socialistickými společnostmi není nikterak převratné zjištění, že k takové reprodukci docházelo i v rámci socialistického vzdělávacího systému.[1] Přesto pokládám za přínosné představit českému čtenáři empirický materiál ilustrující problematiku sociálních zdrojů inteligence v SSSR.[2] Za pomoci statistik sociálního původu VŠ studentů a dalších údajů[3] se pokusím doložit, že navzdory cíleným zásahům v oblasti vzdělávací politiky se sovětské moci nepodařilo bezezbytku potlačit tendenci k reprodukci jednotlivých tříd z vlastních řad (včetně vrstvy inteligence) a že došlo k určitému uzavření kanálů mezigenerační mobility.
- Nepůjde mi však pouze o boření mýtu o beztřídní sovětské společnosti, který je dnes beztak málo věrohodný, obzvláště pro čtenáře pocházejícího ze země bývalého socialistického bloku.
- Pokládám-li něco za mýtus, pak je to bezesporu obraz sovětské sociologie jako naprosto ideologizované, o realitě nevypovídající, a proto neužitečné vědy. Protože se následující stať zabývá odlišným tématem, chci v ní pouze naznačit, že sovětská sociologie plnila ve své době velice důležitý nástroj sociálního inženýrství, když za pomoci empirických výzkumů ověřovala důsledky jednotlivých sociálně-politických zásahů. Sovětská sociologie poskytovala zpětnou vazbu mocenským experimentátorům, verifikovala a korigovala „cestu k socialismu (komunismu)“. Právě problematika sociální mobility (a obecně sociální struktury) patřila k oblastem, kde se sovětský režim dožadoval přesné sociologické informace.
- Reprodukce inteligence z vlastních řad je v podmínkách socialistického vzdělávacího systému výsledkem akumulace a předávání kulturního kapitálu v rodinách. Ať se sovětský režim snažil sebevíce regulovat sociální původ vysokoškolských studentů, jen málo mohl ovlivnit výchovu a obecně socializaci uvnitř rodin, která následně determinovala vzdělanostní (a profesní) kariéru jedince. Berme tento fakt jako určitou kritiku teorie totalitarismu, která z principu popírá existenci jakékoliv oblasti sociálního života nepodléhající státní reglementaci.
20. – 30. léta: „vydviženci“ a „rabfakovci“
K vytvoření přibližné představy o velikosti vrstvy inteligence v dorevolučním Rusku uveďme, že k roku 1914 se zde nacházelo na 1,12 milionů vysokoškolsky vzdělaných osob (méně než 1% populace čítající v té době 160 milionů osob).[4] Co se sociálního původu a postavení této vrstvy týče, nejednalo se o homogenní skupinu: část jejích představitelů označili později bolševici jako maloburžoazii, část patřila ke šlechtě, zčásti šlo o byrokracii („činovniki“), o duchovenstvo a jen v nepatrné míře se jednalo o jedince pocházející z proletariátu. Ačkoliv se řada příslušníků tzv. „raznočinné“[5] inteligence vyznačovala politickým progresivismem a odmítáním carismu, bolševici se k ní jakožto nositeli buržoazní morálky (individualismu), aristokratismu a kapitalistických neřestí stavěli negativně. Potomci dorevoluční inteligence kráčeli zpravidla ve šlépějích svých rodičů, počet vzdělanců vzešlých z nižších sociálních vrstev byl naopak zanedbatelný[6]. Materiální zabezpečení inteligence bylo obvykle velmi dobré, jejich mzdy představovaly několikanásobek průměrného výdělku v zemi.
Trnem v oku ranné bolševické moci byly především sociálně-kulturní a politické charakteristiky inteligence. Ta zpravidla zastávala klíčové pozice ve státní správě a řízení průmyslu, tedy v oblastech, jejichž ovládnutí představovalo zásadní předpoklad konsolidace jakéhokoliv revolučního režimu. Dosud křehká bolševická vláda se obávala politické nespolehlivosti inteligence, třebaže její určitá část na bolševických pozicích stála a další na ně po revoluci přistoupila.
Bolševické vedení si v neposlední řadě uvědomovalo i potřebu kvantitativního nárůstu specialistů v souvislosti se záměrem provést industrializaci státu. Prudce rostoucí poptávka po (zejména technických) kádrech byla patrná hlavně od poloviny 20. let v souvislosti s celkovým růstem sovětského průmyslu a bobtnající státní správy. Deficit odborníků pro rostoucí sovětský průmysl 20. let byl navíc prohlouben odlivem staré inteligence v důsledku emigrace a první světové a občanské války.
Před bolševiky stál tedy úkol odborně připravit vysoký počet kvalifikovaných kádrů, dostatečně loajálních režimu, aby byla zajištěna jeho konsolidace. Kvantitativní požadavek na kádry vycházel z potřeby provést urychlenou („dohánějící“) modernizaci země. Nelze opomenout ideologický význam přípravy specialistů z řad proletariátu: otevření mobilitních kanálů pro dělnickou a rolnickou mládež bylo ve své době chápáno jako realizace socialistického ideálu rovnosti šancí. Nakolik lze tento ideál označit za skutečného hybatele událostí či nakolik šlo pouze o dodatečné zamaskování potřeby dosadit do funkcí věrné a oddané, ponechám na soudu čtenáře.
Významným mechanismem zajištění odborníků a řídících pracovníků bylo zpočátku tzv. „vydvižení“, tzn. dosazení osob s bohatou praktickou zkušeností do funkce. Šlo o racionální strategii, nikoli však dlouhodobě udržitelnou. Dosazení „praktici“ byli sice loajální, ale zvláště ve vysoce specializovaných oblastech průmyslu a správy se neblaze projevoval jejich deficit odborného vzdělání. Výhodou metody „vydvižení“ byla ovšem její rychlost a jistě i politická spolehlivost „vydviženců“.[7]
O vysokém podílu uvedených osob svědčí např. fakt, že v roce 1928 mělo ze všech technických kádrů jen kolem 10% vysokoškolský diplom a necelých 12% střední školu.[8] Pro ilustraci dále uveďme, že pouze za období do května 1930 bylo do řídících funkcí ve výrobě a státní správě dosazeno něco mezi 440 až 470 tisíci „praktiků“. Na konci první pětiletky bylo z celkového počtu specialistů (4 – 5 milionů) 1,37 milionu „praktiků“. Největší podíl vykazovaly tyto osoby v rámci technických profesí v průmyslu.[9] Postupem času „praktici“ početně poněkud ustupovali osobám s řádnou odbornou přípravou, nicméně ještě v 80. letech tvořili v průmyslu a státní správě 10% až 20% zaměstnaných specialistů.
Řekl jsem již, že sovětský režim se o „vydvižence“ nemohl dlouhodobě opírat, dosazoval je navíc často jen z politických důvodů, odbornou stránku věci de facto zajišťovali i nadále staří specialisté, tzn. osoby, které své vzdělání dokončily před revolucí nebo těsně po ní. Role těchto osob postupem času klesala, a to vlivem cílené politiky vyššího vzdělání, v důsledku občanské války, režimních čistek, prostého stárnutí populace i v souvislosti s prudkým absolutním nárůstem počtu specialistů. Nutno však připustit, že v průběhu prvních deseti – patnácti let bolševického vládnutí zůstával podíl starých specialistů na klíčových postech v průmyslu a státní správě poměrně vysoký. Stará inteligence začala být vytlačována ve větším rozsahu teprve na konci 20. let, kdy již bolševický režim držel moc pevně v rukou.[10]
Jinou racionální (ovšem časově nákladnější) strategií byla „produkce“ inteligence vzdělávacím systémem. Záhy po slavnostním zpřístupnění vysokých škol širokým masám dělnické a rolnické mládeže (bez ohledu na dosažené vzdělání), po odstranění přijímacích zkoušek a zavedení stipendií pro představitele proletariátu (při současném zpoplatnění vzdělání pro potomky režimu nepřátelských vrstev)[11] bolševici zjistili, že děti proletářů nejsou ke studiu dostatečně připraveny, a nejsou je proto často schopny dokončit.
Pokusem o korekci uvedeného stavu se staly tzv. „rabočije fakultěty“ („rabfaki“)[12], tzn. přípravné instituty zřizované v rámci některých vysokých škol. Jejich úkolem bylo poskytnout mládeži z řad dělníků a rolníků určitou sumu znalostí a dovedností tak, aby tato potom lépe zvládala vysokoškolské učivo. Mimoto absolvování „rabfaku“ znamenalo automaticky možnost pokračovat na VŠ bez nutnosti skládat přijímací zkoušku. Ve struktuře studujících na „rabfacích“ dominovali dělníci, kteří sem byli nominováni jednotlivými výrobními podniky (zhruba 3/4 přijatých) či stranickými organizacemi (1/4).[13] Příjem byl dále na některých „rabfacích“ regulován kvótami pro rolníky a demobilizované rudoarmějce. Celkem na počátku 30. let tvořili „rabfakovci“ zhruba 1/3 všech vysokoškoláků studujících v prvním ročníku.[14]
Ke zvýhodňování proletářského elementu docházelo ovšem i v rámci příjmu studentů na samotné VŠ, a to např. prostřednictvím tzv. „parttysjači“ (tzn. stranické tisícovky). Tato iniciativa z roku 1928, jež se pak ještě několikrát opakovala, stanovila závazek poslat na VŠ 1000 komunistů resp. komsomolců. Členové strany delegovaní k VŠ studiu („parttysjačniki“) měli převážně rolnický či dělnický původ, a tak rovněž i oni svým dílem přispěli k proletarizaci sovětské vysoké školy. Režimu „nepřátelské živly“ byly v přístupu na VŠ zákonitě diskriminovány, mimo to byl jejich podíl ve studentstvu omezován nahodilými akcemi (např. tzv. „akademická čistka“[15]).[16]
Díky „rabfakům“, „parttysjačám“ a jiným regulačním mechanismům stoupal prudce podíl dělníků a jejich dětí mezi studenty přijatými na VŠ. Již na počátku 30. let kolem 50% všech vysokoškoláků v prvním ročníku tvořili dělníci či jejich potomci. Na technických školách pak tento podíl dosahoval až 80%.[17] Stoupal ovšem i absolutní počet studujících, když se rozšiřovala síť vysokých škol i kapacita jednotlivých ústavů. Zatímco v akademickém roce 1914/1915 na ruském území (odpovídajícím teritoriu SSSR) ve 105 vysokoškolských institucích studovalo 127,4 tisíc studentů, v roce 1930/1931 šlo již o 287,9 tisíc studentů ve 579 VŠ. V roce 1940/1941 pak studovalo vysokou školu 811,7 tisíc osob ve více jak 800 ústavech.[18] Tento růst se projevil i ve statistice absolventů: během první pětiletky opustilo sovětské vysoké školy 170 tisíc osob, v průběhu druhé pětiletky to bylo již 369,9 tisíc.[19]
Uvedený rozvoj vysokého školství se samozřejmě projevil na rostoucím podílu odborně vzdělaných osob – pracujících specialistů: k roku 1941 pracovalo v národním hospodářství 908 tisíc vysokoškolsky vzdělaných osob, zatímco v roce 1913 to bylo jen 136 tisíc. Růst je ještě markantnější, pokud v úvahu vezmeme i specialisty se středním odborným vzděláním: v roce 1941 pracovalo v národním hospodářství 2,4 milionů absolventů vysokých či středních odborných škol, což představovalo dvanáctinásobek stavu roku 1914.[20] K vůbec nejvýraznějšímu nárůstu specialistů došlo v průběhu třicátých let (+300%).[21]
Poznamenejme, že rozvoj vysokého školství se zpočátku potýkal se značnými problémy: ve dvacátých letech charakterizovala sovětskou vzdělávací politiku i praxi nesystematičnost a nedostatek zkušenosti. Výsledkem byla nízká kvalita výuky, slabá praktická příprava, nedostatek kvalifikovaných pedagogů, malý podíl dělníků a rolníků mezi studenty, nízký počet absolventů, slabá vazba na potřeby průmyslu. V důsledku těchto nedostatků se sovětská moc musela nadále spoléhat na dorevoluční specialisty (buržoazní „specy“).
Ve třicátých letech byly ovšem uvedené deficity odstraněny,a to díky řadě opatření přijatých na konci předešlého desetiletí. Prudce stoupl počet nově založených vysokých (zejména technicky orientovaných) škol a institutů a v důsledku i počet (přijímaných i absolvujících) studentů, jejichž sociální původ už většinou odpovídal představám sovětské moci.
Teze o vytvoření nové „sovětské inteligence“, jež pravidelně zaznívaly z úst předních sovětských politiků, nelze jistě pokládat za pravdivé bezezbytku. Na druhou stranu nešlo jen o pouhé fráze. V důsledku bezprecedentní produkce specialistů zejména ve 30. letech mohli sovětští sociologové o patnáct – dvacet let později s uspokojením konstatovat, že zhruba 80% tehdejších specialistů získalo svou odbornost v socialistickém vzdělávacím systému, a jsou proto nositeli „socialistické morálky“.[22]
Díky metodě „vydvižení“ a cílené politice regulace sociální struktury vysokoškolských studentů tvořili většinu „nové sovětské inteligence“ více či méně vzdálení potomci dělníků a rolníků, pokud přímo nešlo o inteligenci „v první generaci“.
30. – 40. léta – „dědičná inteligence“
Výše zmíněný poznatek o dělnicko-rolnických kořenech sovětské inteligence sloužil od 40. let politickým představitelům a ideologům jako argument, kterým se snažili relativizovat skutečnost určitého uzavírání drah sociální mobility. Na vysoké školy se totiž postupem času začali hlásit potomci výše zmíněné „nové sovětské“ inteligence (která ještě sama pocházela z dělnicko-rolnické třídy). Tyto osoby se na rozdíl od potomků dělníků a rolníků dostávaly na vysoké školy snadno, snadno je i studovaly a úspěšně absolvovaly. Docházelo tedy ke vzniku tzv. „dědičné inteligence“, inteligence „ve druhé (a posléze třetí) generaci“.
50. léta – návrat k „třídnímu principu“
Tento odklon od „cesty k beztřídní společnosti“ představoval pro oficiální moc závažný problém, ačkoliv veřejně se věc bagatelizovala výše uvedeným tvrzením, že totiž, koneckonců, i „dědiční“ specialisté jsou přeci blízkými či vzdálenými potomky dělníků či rolníků.[23]
Není účelem této stati pouštět se do hlubších analýz této argumentace. Pouze si povšimněme, že jde v podstatě o stejný argument, kterým kdysi apologeti aristokratického zřízení obhajovali kvality šlechticů. I v našem případě dělničtí a rolničtí předkové „dědičné“ inteligence mají představovat jakýsi svatý prazáklad, hrdiny rodu, jejichž mimořádné schopnosti jakoby přecházejí z pokolení na pokolení, tj. na jejich potomky, inteligenty v první, druhé a všech následujících generacích. Přitom není důvod domnívat se, že by tito specialisté, měli mít (v kulturním či sociálním smyslu) mnoho podobného s třídou svých otců a dědů. Jednoduše řečeno, specialisty, třebaže měli v rodokmenu proletářskou krev, nepojily s proletáři životní styl, kultura, třídní vědomí ani žádná jiná solidarita.
Důsledná regulace sociální struktury VŠ studentů v souladu s „třídním principem“ měla být obnovena reformou vzdělávacího systému z roku 1958. Ta totiž upravovala podmínky příjmu na VŠ tak, aby významně zvýhodnila žadatele s minimálně dvouletou pracovní stáží (tzv. „proizvodstvenniki“ či „stažniki“). Přijímací zkoušky pro tyto osoby byly pouhou formalitou, plánován byl až 80% podíl těchto osob na celkovém příjmu. Podíl dělníků mezi studenty rostl, nutno však podotknout, že do statistické skupiny „dělník“ spadaly často i případy osob neproletářského původu, které si dvouletou praxí ve výrobě zajišťovaly přístup ke studiu.
Reforma se tedy
do určité míry pokoušela nastolit situaci
Bez ohledu na klíčový význam specialistů pro sovětské hospodářství na nich po celou dobu trvání SSSR ulpívala negativní nálepka, jíž předtím bolševická ideologie ocejchovala buržoazní inteligenci. I na „novou sovětskou inteligenci“ – nositelku „socialistické morálky“ bylo úkosem pohlíženo jako na pouhou variantu služebné vrstvy, jejímž údělem je vykonávat zájmy vládnoucí třídy. Počítalo se s tím, že tato mezivrstva („proslojka“) silou historických zákonů zanikne postupným sbližováním s dělnickou třídou.
Toto sbližování však bylo vykládáno různě. Někteří sovětští ideologové věřili, že dělníci a „inteligenti“ se navzájem obohatí o ty nejlepší morální kvality, kterých se té či oné skupině nedostává (specialisté se např. u dělníků měli učit duchu kolektivismu a solidarity, naopak dělníci si měli osvojit vynalézavost a osobní iniciativu). Jiní sociologové mluvili o kulturním sbližování obou skupin v souvislosti s unifikací (sovětského) životního stylu a celkovým růstem vzdělanostní úrovně dělníků.[24] Další autoři pak hovořili o sbližování obou skupin v návaznosti na celkovou technizaci a intelektualizací fyzické práce, když předpokládali, že v podmínkách vědecko-technické revoluce se vzdělanými specialisty stane postupně celá společnost. Jako důkaz sloužil početní růst marginálních profesních kategorií typu „dělník – inteligent“ („rabočij-intěligent“) nebo „inženýr – dělník“. Ideologové beztřídní společnosti věřili, že intelektualizací celé společnosti inteligence jakožto sociální (a sociálně-psychologický) fenomén logicky zanikne.[25]
Otázkou zůstává, zda zmasovění vrstvy inteligence, ke kterému v důsledku „intelektualizace“ společnosti došlo, skutečně zlomilo její elitářský charakter a s ním související specifický životní styl, světový a politický názor apod. Domnívám se, že elitářství a určitá sociální odlišnost specialistů od zbytku společnosti nezmizely, pouze se v důsledku kvantitativního rozšíření řad specialistů omezily na užší vrstvu nejkvalifikovanějších odborníků (vědečtí pracovníci s vědeckými a pedagogickými hodnostmi, prestižní obory). Musíme si uvědomit, že zpřístupnění škol pro špatně připravené dělníky a rolníky spolu se systémem nejrůznějších kvót se muselo nutně podepsat na určitém snížení vzdělávacích standardů, a v důsledku i na snížení prestiže některých profesí specialistů. Stále však zbývaly obory/profese, jejichž osvojení garantovalo jedinci společensky významné postavení. Jinými slovy skupina „inteligence“ byla v SSSR značně diverzifikovaná, zahrnovala jak masově rozšířené tak elitní profese.
Nemyslím však, že by zmasovění a následná diferenciace byly výsadou sovětského režimu, jenž se snažil přeměnit celou společnost v inteligenci. To je mu nyní často vytýkáno řadou současných ruských autorů, kteří hořekují nad tím, že SSSR nenávratně pohřbil klasickou sovětskou inteligenci.[26] Tito autoři většinou poněkud idealizují podmínky carského Ruska a při své kritice SSSR staví předrevolučního elitního inteligenta (erudovaného tvůrce kultury a duchovních hodnot) proti masovému sovětskému inženýru (pro nějž má být typická pologramotnost, úzká profesní specializace a masový životní styl). Na rozdíl od uvedených autorů se nedomnívám, že by v tomto případě šlo o specifikum SSSR. Analogický proces proběhl podle mě rovněž i v západních společnostech, a to v důsledku demokratizace vyššího vzdělání a celkové technologizace práce.
Ke vzájemnému sociálně-kulturnímu sbližování společenských tříd používal sovětský režim mj. právě i cílenou politiku odborného (vysokého) školství. Prakticky po celé období SSSR (nikoli jen v jeho počátcích) zde existovaly ty nebo ony systémy kvót pro sociálně a politicky preferované skupiny, přijímání bez přijímacích zkoušek atd.[27] Vedle toho působily speciální instituty, jejichž funkcí bylo vyrovnávat kulturní handicap proletářské mládeže (do války to byly výše popsané „rabfaki“, jejich obdobou v 60. a 70. letech byla potom tzv. „přípravná oddělení“).[28]
Všechna tato opatření měla regulovat složení studentů VŠ aspoň tak, aby kopírovalo sociální strukturu celé společnosti. Vedle ideologických principů se zde vycházelo i z poznatku, že inteligence „v prvním pokolení“ (bezprostřední potomci proletariátu - tzv. „vychodci iz rabočich i krestjan“) vstupuje po získání vyššího vzdělání do výroby na pozice inženýrů mnohem ochotněji, než „dědičná inteligence“, jejíž příslušníci se orientovali na práci v prestižních oborech a ve vědě.
Uvážíme-li
existenci všech výše popsaných regulačních mechanismů, mohou nás
poněkud překvapit výsledky sociologických výzkumů ze
Spolu se změnou struktury vysokoškolských studentů dochází podle dalších výzkumů i k postupnému zvyšování podílu „dědičné inteligence“ mezi ekonomicky aktivními specialisty. Tento podíl byl přirozeně nejvyšší v mladších věkových skupinách a v profesích vyžadujících nejvyšší kvalifikaci.[30]
Mechanismus reprodukce inteligence skrze vysokou školu byl pozorován zejména v prestižních oborech a na vyšších úrovních vzdělání. Zatímco struktura studentů na technických vysokých školách orientovaných na průmysl odpovídala zhruba struktuře celé společnosti, mezi studenty medicíny, v matematicko-fyzikálních a dále humanitních oborech se jasně prosazovali potomci inteligence. Níže jsou uvedeny výmluvné statistiky sociálního původu studentů vybraných typů VŠ, dále pak analogické údaje o aspirantech (doktorandech).
Tabulka 1
„Složení studentů 1. ročníků VŠ (1968; Sverdlovská oblast; %)“[31]
|
Sociální původ (potomci) |
Dělníků |
„Služaščich“ a specialistů |
Rolníků |
Typ VŠ |
|||
|
Medicína |
26,8 % |
72,0 % |
1,2 % |
|
Hornický institut |
62,6 % |
37,0 % |
0,4 % |
|
Institut národního hospodářství |
49,5 % |
47,3 % |
3,2 % |
|
Sociální struktura Sverdlovské oblasti (pro srovnání) |
63,0 % |
35,0 % |
2,0 % |
Tabulka 2
„Složení SOŠ a VŠ studentů a aspirantů (1968; Leningrad a okolí; %)“
|
Sociální kategorie |
Dělníci/děti dělníků |
Rolníci/děti rolníků |
„Služaščije“ a specialisty/děti „služaščich“ |
Skupiny studentů |
|||
|
Studenti SOŠ |
65,9% |
3,8% |
30,3% |
|
Studenti VŠ |
39,2% |
3,8% |
57,0% |
|
Aspiranti na VŠ |
23,0% |
6,5% |
70,5% |
|
Aspiranti AV SSSR |
14,7% |
12,7% |
72,6% |
Nepřehlédnutelnou dominanci dětí inteligence patrnou z tabulky se autor výzkumu pokouší objasnit poukazem na specifický charakter sociální struktury Leningradu, pro niž je typická vysoká koncentrace vzdělávacích, vědeckých a kulturních institucí. Nakonec si vypomáhá i –nám již známým- argumentem, že „sovětská inteligence“ má beztak dělnicko-rolnické kořeny. [32]
Vzdělanostní aspirace potomků inteligence jsou patrné napříč jejich životními drahami, a to již od konce základní školy, jak o tom referuje následující tabulka.
Tabulka3
„Podíly různých sociálních skupin na jednotlivých stupních vzdělávání (%,*)“[33]
|
Skupiny respondentů |
Dělníci
|
Rolníci |
„Služaščije“ (tj. osoby zabývající se rutinní nemanuální prací, jež nevyžaduje odborné vzdělání) |
Specialisté |
||||
|
Podíl na různých stupních vzdělávání |
||||||||
|
8. třída |
24,5% |
1,0 |
19,0% |
1,0 |
25,5% |
1,0 |
18,1% |
1,0 |
|
10. třída |
20,7% |
0,85 |
14,8% |
0,78 |
27,3% |
1,07 |
23,4% |
1,3 |
|
1. ročník VŠ |
14,2% |
0,49 |
10,9% |
0,47 |
23,1% |
0,91 |
39,5% |
2,18 |
|
5. ročník VŠ |
15,2% |
0,54 |
11,7% |
0,54 |
25,5% |
1,0 |
38,6% |
2,14 |
* index snížení podílu dané sociální kategorie vůči výchozímu ukazateli (podíl žáků 8. tříd)
Jak je z tabulky patrné, podíl potomků dělníků mezi absolventy VŠ je poloviční proti podílu této kategorie mezi těmi, kdo končí základní vzdělání. U dětí inteligence se tento podíl naopak zvětší, a to více než dvojnásobně
V sociálním složení vysokoškoláků existovaly velké regionální rozdíly, které charakterizuje následující tabulka. Je z ní patrné, že ve velkých městech byl podíl potomků inteligence mnohem vyšší než na venkově či ve výrazně průmyslových oblastech. To je samozřejmě dáno tendencí inteligence koncentrovat se ve velkoměstech.
Tabulka 4
„Sociální původ VŠ studentů v některých městech – regionech (1973)“[34]
|
Sociální skupiny |
Dělníci |
Rolníci |
„Služaščije“ |
Jiné (důchodci apod.) |
|
VŠ region |
||||
Moskva |
24,1% |
3,4% |
56,7% |
15,8% |
|
Sverdlovsk (pozn.: výrazně průmyslová oblast RSFSR) |
36,5% |
3,6% |
43,4% |
16,5% |
|
Všechny regiony (SSSR) |
31,2% |
8,4% |
44,8% |
15,6% |
|
Sociální struktura SSSR v roce 1970 (pro srovnání) |
56,7% |
20,5% |
22,6 % |
--------------------- |
Shrňme, že děti specialistů měly značně vyšší pravděpodobnost, že vystudují elitní obory, zatímco potomci dělníků se soustředili především na technické školy. Ty nepatřily k prestižním, navíc jim byly blízké svým praktickým zaměřením na výrobu. Nízká společenská prestiž sovětského inženýra ve výrobě vyplývala nejen z masového charakteru této profese ale i jejího nízkého finančního ohodnocení.
Je třeba zmínit, že po stránce mezd existovala často mnohem větší diferenciace uvnitř jednotlivých společenských skupin, než mezi nimi. Jednotlivé složky vrstvy „inteligence“ se mezi sebou navzájem lišily často více než inteligence jako celek vůči ostatním společenským skupinám. Příkladem budiž diferenciace v akademické sféře: poměr finančního ohodnocení absolventa VŠ a platu doktora věd činil na konci 70. let 1:4 až 1:5. V průměru však odměna ve vědě činila (v roce 1980) jen 1,06 násobek průměrné mzdy v zemi Podobná situace panovala ve výrobě. V roce 1978 sice inženýři – technici vydělávali v průměru o 18% více než dělníci, inženýři na začátku kariéry však vydělávali naopak mnohem méně než zapracovaní kvalifikovaní dělníci. To bylo i důvodem, proč mnozí z dělníků, kteří při zaměstnání vystudovali střední odbornou či vysokou školu, odmítli nastoupit na kvalifikovanou pozici, aby by si tím finančně nepohoršili.[35]
Tendenci k reprodukci inteligence sovětští sociologové zaznamenali. Objasňovali ji jednak lepší objektivní připraveností potomků specialistů na vzdělávací proces, jednak přítomností silné motivace na získání vysokého vzdělání a profese specialisty, obecně tedy silnou orientací na vzdělání v rodinách specialistů. Jak schopnost vzdělávat se tak i motivaci získávaly děti výchovou v rodině, což byl i důvod, proč někteří odborníci přes vzdělávání volali po dalším zmenšování role této (buržoazní) instituce.[36] Orientaci dětí inteligence na získání vyššího vzdělání ukazuje následující tabulka. Z té je rovněž patrné zaměření dělnické mládeže na vzdělání v institutech, které zajišťují rychlé osvojení profese, a tím umožňují brzký vstup do pracovního procesu:
Tabulka 5
„Plány
žáků
|
Skupiny žáků |
Žáci 8. tříd s plánem získat střední vzdělání na následujících typech škol: |
Žáci 10. tříd s plánem pokračovat na VŠ |
||
|
Vzdělání rodičů (otce) |
Střední
všeobecná škola ( |
Střední odborná škola |
Technické učiliště |
|
Bez základního |
30,7% |
18,7% |
20,1% |
18,3% |
|
Základní |
35,1% |
24,0% |
16,5% |
26,2% |
|
Neúplné střední |
44,1% |
25,2% |
11,9% |
39,2% |
|
Střední všeobecné |
60,5% |
21,5% |
5,8% |
61,8% |
|
Střední odborné |
50,9% |
24,7% |
9,0% |
55,8% |
|
Vysoké |
78,7% |
11,7% |
2,6% |
76,9% |
Z tabulky je evidentní, že rodiče-vysokoškoláci
směrují své děti na střední všeobecnou školu (
S vysokou motivací na vzdělání v rodinách inteligence souvisí nepochybně i vysoké hodnocení vlastních schopností a možností. To je samozřejmě vyšší u dětí inteligence než v jiných skupinách, o čemž svědčí následující údaje:
Tabulka 6
„Hodnocení vlastních učebních úspěchů žáky ZŠ a SŠ (%)“ [38]
|
Sebehodnocení/ Školní třídy
|
„Učení mi jde snadno“
|
|
„Učení pro mě není lehké“
|
|
|
Sociální původ (děti…) |
8. třída |
10. třída |
8. třída |
10. třída |
|
… dělníků |
50,8% |
61,1% |
39,8% |
35,7% |
|
… rolníků |
40,9% |
52,4% |
52,3% |
45,5% |
|
… inteligence |
62,7% |
72,1% |
22,8% |
24,2% |
Co se týče objektivní připravenosti ke vzdělanostní kariéře, uveďme, že tato byla u potomků inteligence patrná již na ranných stupních vzdělávacího systému. Např. v jednom z výzkumů počátku 70. let byla připravenost těchto dětí v průběhu první třídy ZŠ ohodnocena jejich učiteli jako „výborná“ nebo „dobrá“ v cca 45% případů, zatímco u dětí rodičů se základním vzděláním to bylo jen ve zhruba 10% případů. U dětí středoškoláků se jednalo o cca 30%.[39] Z longitudinálního sledování rodin RSFSR ve stejném období vyplývá, že 67% dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů se v průběhu ZŠ učilo „na jedničky“, zatímco u dětí, jejichž rodiče absolvovali pouze ZŠ to byla pouhá 2%. Přibližně stejný podíl těchto dětí byl ve sledovaném období kvalifikován známkami „výborná“ nebo „velmi dobrá“, zatímco dětí inteligence bylo v této skupině 38%.[40]
Jak se s výše uvedenými poznatky vyrovnávala sovětská sociologie po ideologické stránce? Budiž řečeno, že sociologie v 60. letech a později, jakkoliv pěla chválu na sociální otevřenost sovětské společnosti, celkem upřímně přiznávala existující tendenci k sebe-reprodukci inteligence. Jednotliví autoři se lišili v tom, zda věc vnímali jako závažný problém (tváří v tvář deklarované cestě k beztřídní společnosti) či zda ji bagatelizovali (třebas poukazem na dělnicko-rolnický původ veškeré sovětské inteligence). Jako řešení tohoto problému bylo většinou navrhováno institucionální zajištění důslednější přípravy (kulturně handicapované) proletářské mládeže na vzdělávací proces či zvýšení jejího odhodlání k získání VŠ vzdělání.[41]
Dlužno však podotknout, že v této době již sociologové nevolali tak hlasitě po odstranění přijímacích zkoušek ani po jiné formě usnadnění přístupu dětí dělníků a rolníků na VŠ. Sociologové už jednak z praxe věděli, že mechanické „protlačení“ proletářské mládeže do škol nepřináší žádné výsledky (velká část zvýhodněných avšak nepřipravených proletářských dětí nebyla sto školu dokončit). Druhým, závažnějším důvodem byla potřeba zajistit opravdu kvalitní specialisty, a to jednak stanovením vysokých standardů odborné přípravy, a dále pečlivým výběrem nejnadanějších a nejpřipravenějších adeptů.
Byl tedy konstatován určitý rozpor mezi „třídním principem“ a požadavkem selekce nejlépe disponovaných. V pozdním SSSR se mnozí sociologové začali přiklánět k prosazování druhého principu. Tato preference kvalitních profesionálů (jako i preferování „expertů“ před „praktiky“) souvisela jednak se všeobecným nadšením z vědecko-technické revoluce (s tím úzce souvisel rozvoj teorií postindustriální společnosti), jednak vycházela z obav o konkurenceschopnost sovětského hospodářství tváří v tvář prudkému technologickému rozvoji západních zemí[42].
Viděli jsme, že sovětská moc se bezprostředně od momentu uchopení moci snažila aktivně formovat rozměry i sociální složení inteligence. Motivována k tomu byla jak potřebou upevnit moc v klíčových pozicích ve státní správě a průmyslu, tak poptávkou mohutnějícího sovětského průmyslu po (zejména technických) odbornících. Mechanismus „vydvižení“, kvóty pro proletáře a jejich potomky, přípravné „rabfaki“ jako i další opatření pomohly vybudovat masu sovětské inteligence na dělnicko-rolnických základech.
Mechanismy sociální regulace příjmu na VŠ zaručovaly po nějakou dobu celkem spolehlivě, že struktura studentů se přibližně kryla se strukturou celé společnosti.
Nicméně ve druhé polovině sovětské historie začaly být patrné známky elitarizace některých oborů VŠ, jinými slovy docházelo k uzavření sociální mobility v některých složkách inteligence.
Reforma vzdělávacího systému z roku 1958 posílila částečně proletarizaci vysokého školství, posléze však byla odvolána jako dysfunkční. Tváří v tvář technologického zaostávání SSSR byla upřednostněna „odbornost“ před „třídním principem“.
Navzdory deklaracím o beztřídní společnosti jsme od 60. let až do rozpadu SSSR svědky prohlubujících se sociálně-kulturních rozdílů mezi jednotlivými sociálními skupinami.
-AMELIN, P.P. Intělligencija i socialism. Moskva, 1970.
-ANDREJUK, G.P. Vydviženčestvo i jevo roľ v formirovanii intělligenciji (1921-1932). In Iz istorii sovětskoj intělligenciji. Moskva 1966.
-ASTACHOVA, V.I. Sovětskaja intělligencija i jijo rol v obšestvennom progresse. Charkov: CHGU, 1976.
-BEJLIN, A.E. Kadry specialistov SSSR, ich formirovanije i rost. Moskva, 1935.
-BINEMAN, CHEJNMAN. Kadry gosudarstvennogo i kooperativnogo aparata SSSR. Moskva, 1930.
-BLJACHMAN, L.S., ŠKARATAN, O.I. NTR, rabočij klass, intělligencija. Moskva: Izdatělstvo političeskoj litěratury, 1973.
-ČUTKERAŠVILI, E.V. Razvitije vysšego obrazovanija v SSSR. Moskva: Izdatěľstvo Vysšaja škola, 1961.
-FILIPOV, F.R. Naučno-těchničeskij progres i soveršenstvovanije socialnoj struktury sovětskogo obšestva. Sociologičeskije issledovanija 1985, č. 4, s. 3 – 13.
-GREBENNIKOV, I.V. Opyt issledovanija vospitatěľnogo potěnciala semji. Sociologičeskije issledovanija, 1982, č. 2, s. 93-98.
-Itogi vsesojuznoj perepisi naselenija 1970 goda. Moskva: Statistika, 1973.
-Izmeněnija sociaľnoj struktury sovětskogo obšestva. 1921 – seredina 1930-ch godov. Moskva, 1979.
-KATUNCEVA, N. M. Opyt SSSR po podgotovke intelligencii iz rabočich i krestjan. Moskva: Mysl, 1977.
-KOGAN, L.N. Sbliženije socialnych grup v sfere socialističeskoj kuľtury. Sociologičeskije issledovanija, 1977, č. 2, s. 34-41.
-KOPYRIN, V.A. Sociologičeskie issledovanija chudožestvěnnoj intělligenciji. Sociologičeskije issledovanija, 1975 č. 2, s. 74 – 81.
-KUGEL, S.A. Naučnyje kadry Leningrada. Leningrad: Nauka, 1973.
-Kuľturnoje strojitěľstvo SSSR. Moskva, 1956.
-Kuľturnoje strojitělstvo SSSR. Statističeskij sbornik. Moskva, Leningrad 1940.
-MAKAJEV, S.A. Prejemstvennost pokolenij v sfere profesionalnoj dejateľnosti. Sociologičeskije issledovanija, 1985, č. 2, s. 88 – 93.
-Narodnoje chozjajstvo SSSR za 70 let, Moskva: Finansy i statistika, 1987.
-Narodnoje chozjajstvo v SSSR v 1959 godu. Statističeskij ježegodnik. Moskva, 1960.
-RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970.
-RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. a kol. Vysšaja škola kak faktor izmeněnija socialnoj struktury razvitogo socialističeskogo obšestva. Moskva: Nauka, 1978.
-RUTKEVIČ, M.N. Intělligencija v razvitom sovětskom obšestve. Moskva, 1977.
-RUTKEVIČ, M.N. Sovětskaja intělligencija - struktura i tendenciji razvitija na sovremennom etape. Sociologičeskije issledovanija, 1980, č. 2, s. 63-74.
-SEMĚNOV, V.S. Novyje javlenija v socialnoj strukture sovetskogo obšestva. Voprosy filosofii, 1972, č. 7, s. 20-32.
-SINĚCKIJ, A.Ja. Profesorsko-prepodovatěľskije kadry vysšej školy SSSR. Moskva, 1950.
-SOSKIN, V.L. Lenin, revoljucija, intělligencija. Novosibirsk, 1973.
-TECKENBERG, W. Sozialle Struktur der SowjetishenArbeiterklasse. Am Wege zur Industriellen Standgesellschaft? München – Wien, 1977.
-VOLKOV, S. Intěllektualnyj sloj v sovětskom obšestve. http://www.samisdat.com/5/55/554-ogl.htm, [citováno 10.11. 2006].
-Vysšeje obrazovanije v SSSR. Statističeskij sbornik. Moskva, 1961.
-Za promyšlennyje kadry. Moskva, 1935.
-ZEZINA, M.R. 1997. Matěrialnoje stimulirovanije naučnogo truda v SSSR. 1945-1980. Vestnik Rossijskoj Akaděmii Nauk, 1997, r. 67, č. 1, s. 20-27.
Mgr. Zdeněk Bělonožník
Krásný Studenec 163
405 02 Děčín 24
[1] Viz např. TECKENBERG, W. Sozialle Struktur der SowjetishenArbeiterklasse. Am Wege zur Industriellen Standgesellschaft? München – Wien, 1977, s. 18.
[2] Inteligenci v dané stati nahlížím jako osoby profesionálně se zabývající duševní prací, jejíž výkon vyžaduje dlouhodobou a systematickou odbornou přípravu (VŠ a SOŠ). Jinými slovy pojetí inteligence se zde kryje s termínem „specialisté“ (inženýři, lékaři, učitelé), který je hojně užíván v sovětské/ruské literatuře. V některých statistikách uvedených v této stati budu užívat rovněž termínu „služaščije“ (inteligence v širším slova smyslu), který charakterizuje obecně osoby zaměstnané duševní prací, která však nevyžaduje tak vysoké kvalifikace jako profese specialisty.
[3] Vycházím zde z předpokladu, že VŠ patří k hlavním mobilitním kanálům do vrstvy inteligence. To nám dovoluje užívat převážně statistiky VŠ studentů.
[4] Viz Kuľturnoje strojitělstvo SSSR. Statističeskij sbornik. Moskva, Leningrad 1940, s.9.
[5] Doslova: náležející k různým „činům“. „Činy“ označovaly ve starém Rusku jednotlivé stupínky kariérního žebříčku ve státní správě. „Raznočinná“ (inteligence) znamená tedy heterogenní z hlediska sociální pozice.
[6] Na uzavřenost inteligence můžeme jen nepřímo usuzovat ze statistik složení studentů ruských technických VŠ v akademickém roce 1914/1915. Děti šlechty a činovniků představovaly tehdy 24,5%, děti „čestných občanů“ a kupců 14,0%, děti duchovenstva 28%, děti měšťanů 31,6%, a potomci statkářů 22% studentů. Kategorie „ostatní“ čítala jen 3,6%. Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 127.
[7] Apologet sovětské vzdělávací politiky, M.N. Katunceva, zcela nepokrytě konstatuje, že v prvních letech po revoluci musely být využity „tisíce dělníků a rolníků, jejichž nedostatečná zkušenost a znalosti byly kompensovány vysokou ideovostí a neomezenou oddaností nové moci.“ Viz KATUNCEVA, N. M. Opyt SSSR po podgotovke intelligencii iz rabočich i krestjan. Moskva: Mysl, 1977, s. 12.
[8] Viz RUTKEVIČ, M.N. Intělligencija v razvitom sovětskom obšestve. Moskva, 1977, s. 20.
[9] Viz ANDREJUK, G.P. Vydviženčestvo i jevo roľ v formirovanii intělligenciji (1921-1932). In Iz istorii sovětskoj intělligenciji. Moskva 1966.
[10] Např. podle sčítání
obyvatelstva z roku 1929 bylo mezi tehdejšími specialisty 57,7%
osob, které sloužily i dorevolučnímu režimu. V některých oborech
byl tento podíl podstatně vyšší: mezi vědci a učiteli VŠ
zaujímala stará inteligence v podstatě většinu. V roce 1932
podíl proletářské inteligence překročil údajně 2/3,
v některých odvětvích si ale staří specialisté ponechali
40-
[11] Tyto byly pak znovu zavedeny až v roce 1932.
[12] V překladu dělnické fakulty.
[13] Plán přijmout 75% dělníků se nepodařilo splnit, nicméně výsledek roku 1925 (67%) zaostává za plánem jen velmi nepatrně. Viz KATUNCEVA, N. M. Opyt SSSR po podgotovke intelligencii iz rabočich i krestjan. Moskva: Mysl, 1977, s. 39.
[14] Tamtéž: s. 137.
[15] V důsledku čistky bylo v roce 1924 vyloučeno 18 tisíc studentů. Viz Soskin 1973: 92. Lze se jen domnívat, že se v drtivé většině se jednalo o sociálně a politicky nežádoucí osoby a jen v zanedbatelné míře se akce dotkla studentů s velmi špatným prospěchem, na jejichž vyloučení byla akce oficiálně zaměřena.
[16] Viz KATUNCEVA, N. M. Opyt SSSR po podgotovke intelligencii iz rabočich i krestjan. Moskva: Mysl, 1977, s.137,138.
Sociální struktura první „parttysjači“ byla následující: dělníci 66,9%, rolníci 4,9%, služaščije 28,2%. Druhá „parttysjača“: 78,6%; 2,1% a 19,3%. Viz ČUTKERAŠVILI, E.V. Razvitije vysšego obrazovanija v SSSR. Moskva: Izdatěľstvo Vysšaja škola, 1961, s. 24. Dále k tématu viz Izmeněnija sociaľnoj struktury sovětskogo obšestva. 1921 – seredina 1930-ch godov. Moskva, 1979, s. 270.
[17] Viz BEJLIN, A.E. Kadry specialistov SSSR, ich formirovanije i rost. Moskva, 1935, s. 311. O roli rabfaků na procesu proletarizace vysokého školství svědčí následující statistika: Na počátku 30. let tvořili „rabfakovci“ průměrně 40 – 50% přijímaných na VŠ, u technických a ekonomických VŠ dosahoval tento podíl až 80 – 90%. Viz Za promyšlennyje kadry. Moskva, 1935, s. 19.
[18] Shrňme,
že do momentu vstupu SSSR do druhé světové války připravily
sovětské vzdělávací instituce 1,2 milionů specialistů
s vysokým a 1,8 milionů se středním odborným vzděláním.
Během války to bylo 302 resp. 540 tisíc osob. Od konce války do roku 1970
šlo o 7,6 resp. 12,4 milionů specialistů. V roce 1914/15 na
10 000 obyvatel studovalo 8 VŠ studentů, v roce 1940/41 již
[19] Viz Čutkerašvili 1961: 33.
[20] Viz ČUTKERAŠVILI, E.V. Razvitije vysšego obrazovanija v SSSR. Moskva: Izdatěľstvo Vysšaja škola, 1961, s. 46; Vysšeje obrazovanije v SSSR. Statističeskij sbornik. Moskva, 1961, s. 43,44; AMELIN, P.P. Intělligencija i socialism. Moskva, 1970, s.111.
[21] Absolutní
i relativní růst inteligence ve třicátých letech je famózní. Mezi
lety
[22] To se týkalo i specialistů nejvyšší kvalifikace, tedy skupiny, kde podíl dorevoluční inteligence zůstával proti jiným kategoriím specialistů vysoký nadprůměrně dlouho. Např. v roce 1947 mělo po revoluci ukončené VŠ vzdělání ukončeno 77% všech doktorů fyzikálně matematických věd, 69% doktorů medicíny a 57% doktorů technických věd. Nicméně tyto podíly jsou nadhodnoceny o osoby, které sice vzdělání ukončili po revoluci, studovat však začali ještě před ní. Viz SINĚCKIJ, A.Ja. Profesorsko-prepodovatěľskije kadry vysšej školy SSSR. Moskva, 1950. .
[23] Viz např. KUGEL, S.A. Naučnyje kadry Leningrada. Leningrad: Nauka, 1973, s. 80; KOPYRIN, V.A. Sociologičeskie issledovanija chudožestvěnnoj intělligenciji. Sociologičeskije issledovanija, 1975 č. 2, s. 74 – 81, s. 77.
[24] Uveďme, že již na konci 60. let mělo kolem 80% všech pracujících úplné či neúplné středoškolské či vysokoškolské vzdělání. V roce 1970 připadlo na 1000 dělníků a rolníků 540 takto vzdělaných osob. Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 130; ASTACHOVA, V.I. Sovětskaja intělligencija i jijo rol v obšestvennom progresse. Charkov: CHGU, 1976, s. 54.
[25] Viz. např. SEMĚNOV, V.S. Novyje javlenija v socialnoj strukture sovetskogo obšestva. Voprosy filosofii, 1972, č. 7, s. 30; KOGAN, L.N. Sbliženije socialnych grup v sfere socialističeskoj kuľtury. Sociologičeskije issledovanija, 1977, č. 2, s. 34,41.
[26] Typický je např. Volkov, kterého v práci citujeme na jiných místech. Viz VOLKOV, S. Intěllektualnyj sloj v sovětskom obšestve. http://www.samisdat.com/5/55/554-ogl.htm, [citováno 10.11. 2006].
[27] Na některé technické VŠ přijímali bez vstupních zkoušek např. žáky – „jedničkáře“ z technických učilišť. Vzhledem k nízké kvalitě těchto vzdělávacích ústavů přitom získání vynikajícího prospěchu nepředstavovalo závažnější problém.
[28] Ačkoliv jde o velmi podobné instituty, jejich cíle a metody se přeci jen významně lišily. Oproti „rabočim fakultětam“, jejichž učební plán byl rozložen na tři (později čtyři) roky, trvalo studium v přípravném oddělení jen kolem 8 – 10 měsíců. Úkolem „rabfaků“ bylo ve velmi krátké době připravit masu loajálních sovětských specialistů, a to za podmínek velmi nízké gramotnosti obyvatelstva, v situaci napjatého třídního boje (kdy stará inteligence ohrožovala sovětskou moc i hospodářství), za podmínek intenzivní industrializace. Tomu odpovídala vzdělanostní úroveň přijímaných (stačila základní gramotnost, zatímco na přípravné oddělení bylo potřeba SŠ vzdělání), jako i délka studia, během něhož museli studenti získat zcela základní návyky pro další zvýšení kvalifikace. Kritériem příjmu na rabfak byl přirozeně sociální původ. Naproti tomu u přípravného oddělení se zohledňovalo jedincovo (aktuální) sociální postavení – příjem do něj byl podmíněn několikaletou praxí ve výrobě na dělnické pozici bez ohledu na sociální původ. V situaci stabilizované společnosti šlo totiž nikoliv o třídní boj jako v ranném SSSR, nýbrž o standardní regulaci sociálního složení specialistů. Předpokládalo se, že osoby s praxí ve výrobě (bez ohledu, zda šlo o dělníky i sociálním původem) se do ní později vrátí a poznatky získané studiem zde zúročí rychleji a lépe než studenti postupující na VŠ ihned po střední škole. Viz KATUNCEVA, N. M. Opyt SSSR po podgotovke intelligencii iz rabočich i krestjan. Moskva: Mysl, 1977, s. 174.
[29] Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 132. Jde o údaje z počátku 70.let ze Sverdlovské oblasti, týká se denního studia.
[30] Jde o závěry výzkumů zaměstnanců vybraných výrobních podniků z konce 60. let. Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 168.
[31] Upraveno podle RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 131, 135.
[32] Viz KUGEL, S.A. Naučnyje kadry Leningrada. Leningrad: Nauka, 1973, s. 79, 80.
[33] Upraveno podle RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. a kol. Vysšaja škola kak faktor izmeněnija socialnoj struktury razvitogo socialističeskogo obšestva. Moskva: Nauka, 1978, s.112.
[34] Upraveno podle RUTKEVIČ, M.N. Intělligencija
v razvitom sovětskom
obšestve. Moskva, 1977, s.
[35] Viz RUTKEVIČ, M.N. Sovětskaja intělligencija - struktura i tendenciji razvitija na sovremennom etape. Sociologičeskije issledovanija, 1980, č. 2, s.72,73; ZEZINA, M.R. 1997. Matěrialnoje stimulirovanije naučnogo truda v SSSR. 1945-1980. Vestnik Rossijskoj Akaděmii Nauk, 1997, r. 67, č. 1, s. 26.
[36] Jak si posteskl jeden ze zvěstovatelů příchodu beztřídní společnosti, „…rodina hraje stále ještě velkou roli při určování životní dráhy nastupujících generací. Snížit závislost rozvoje osobnosti od… rodiny je v zájmu společnosti.“ Viz BLJACHMAN, L.S., ŠKARATAN, O.I. NTR, rabočij klass, intělligencija. Moskva: Izdatělstvo političeskoj litěratury, 1973, s. 298. Dále k tématu viz např. MAKAJEV, S.A. Prejemstvennost pokolenij v sfere profesionalnoj dejateľnosti. Sociologičeskije issledovanija, 1985, č. 2, s. 88 – 93.
[37] RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. a kol. Vysšaja škola kak faktor izmeněnija socialnoj struktury razvitogo socialističeskogo obšestva. Moskva: Nauka, 1978, s. 94; RUTKEVIČ, M.N. Intělligencija v razvitom sovětskom obšestve. Moskva, 1977, s. 63; RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 219,220.
[38] Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 98.
[39] Tamtéž: s. 83.
[40] Viz GREBENNIKOV, I.V. Opyt issledovanija vospitatěľnogo potěnciala semji. Sociologičeskije issledovanija, 1982, č. 2, s. 95.
[41] Viz KOPYRIN, V.A. Sociologičeskie issledovanija chudožestvěnnoj intělligenciji. Sociologičeskije issledovanija, 1975 č. 2, s. 80.
[42] Viz RUTKEVIČ, M.N., FILIPOV, F.R. Socialnyje peremešenija. Moskva, 1970, s. 140, 141. Po větším uplatnění konkursního principu ve vzdělávacím systému volal v roce 1985 např. Filipov. Tentýž autor se velmi kriticky stavěl k archaickému systému kvót stejně jako delegování nevzdělaných „praktiků“ na odborné pozice. Viz FILIPOV, F.R. Naučno-těchničeskij progres i soveršenstvovanije socialnoj struktury sovětskogo obšestva. Sociologičeskije issledovanija 1985, č. 4, s. 9, 11.