PaidagwgÒ$
časopis pro pedagogiku v souvislostech * journal of education in contexts
Ročník: 2014Volume: 2014
Číslo: 2Issue: 2
Vyšlo: 31.prosince 2014Published: December 31st, 2014
Ságnerová, Naděžda. Albína Dratvová a její úsilí o reformu výuky filosofie a vzdělávání žen ve 20. - 50. letech 20. století. Paidagogos, [Aktualizováno: 2014-12-31], [Citováno: 2017-11-18], 2014, 2, #4. S. . Dostupné na www: <http://www.paidagogos.net/issues/2014/2/article.php?id=4>

#4

Zpět na obsah / Back to content

Albína Dratvová a její úsilí o reformu výuky filosofie a vzdělávání žen ve 20. - 50. letech 20. století

Albína Dratvová and her efforts to reform teaching philosophy and woman education in the 20th to 50th of the 20th century

Naděžda Ságnerová

Abstrakt: V článku je krátce představena první česká filosofka Albína Dratvová (1892-1969) a její snahy zlepšit výuku filosofie na středních školách. Měla zkušenosti jako učitelka na gymnáziu, přednášela filosofii na univerzitě a pracovala na ministerstvu školství. Ve svých knihách a článcích se vyjadřovala k výchově a vzdělávání žen, výuce logiky a psychologie.

Klíčová slová: první česká filosofka, reforma výuky filosofie, výchova a vzdělávání žen, výuka logiky, metoda introspekce

Abstract: In the article the first Czech woman philosopher Albína Dratvová (1892-1969 )is shortly introduced and her efforts to improve the style of teaching philosophy at secondary schools. She was experienced as a gymnasium teacher, was appointed a senior lecturer of philosophy and she worked at Ministry of Education. She commented on education of women, teaching logic and psychology in her books and articles.

Keywords: the first Czech women philosopher, reform of teaching philosophy, education of women, teaching logic, method of introspection




Úvod

K výrazným osobnostem českého myšlení se v první polovině minulého století řadila Albína Dratvová. Nezabývala se pouze filosofií, ale měla příležitost studovat psychologii u Františka Čády (1855-1918), působila jako profesorka na gymnáziu a aniž by o to usilovala, stala se úřednicí ministerstva školství a národní osvěty.

První československá filosofka Albína Dratvová se v roce 1933 ve svém krátkém příspěvku Filosofie a školy vyjádřila k proměně středních škol a nutnosti reformy výuky filosofie na gymnáziích. Měla příležitost se v zahraničí poučit, jak se výuka filosofie neodbývá, tak jako na českých školách. Inspiruji se též jejími myšlenkami o filosofii výchovy, pedagogickými snahami i velmi zajímavými a specifickými příspěvky například k výchově a vzdělávání žen. Nesmím zapomenout ani na její středoškolské učebnice filosofické propedeutiky, fyziky a logiky. Ve filosofii je řazena mezi zástupce pozitivizmu. Tento směr v českém myšlení představuje tradici. Je faktem, že se k pozitivizmu přímo nehlásila a snažila se ho kriticky uchopit v několika knihách a článcích. Současně se bránila své vlastní inklinaci k metafyzice. Pokusím se zasadit snahu Dratvové do širší souvislosti společenské, ale též nahlédnout specifický způsob filosofování v jejím osobním myšlenkovém kontextu.

Albína Dratvová byla v poválečném Československu vnímána jako jedna z prvních žen, která promovala na univerzitě Karlově v roce 1918. 1 Před tím ji bylo umožněno studovat na učitelském ústavu, poté vystudovala matematiku a filosofii na Karlo-Ferdinandově univerzitě, napsala dizertační práci a v roce 1932 se stala soukromou docentkou. Přispívala do filosofických časopisů například do Ruchu filosofického, protože byla přesvědčena o nutnosti kriticky se vypořádat s pozitivismem v 30. letech minulého století, jež je v té době považován svými příznivci a myšlenkovými vyznavači za oficiální filosofii. Zajímavé příspěvky k výchově a vzdělávání vydávala v Pedagogickém věstníku.

Reforma výuky filosofie na středních a vysokých školách

Albína Dratvová nejdříve učila na pražských gymnáziích, stala se soukromou docentkou na Přírodovědecké fakultě UK, a její zájem o reformu výuky filosofie ji přivedl až na místo pracovnice pedagogického oddělení Ministerstva školství a národní osvěty 2, odkud však byla nucena na začátku okupace odejít do důchodu. V meziválečném období se dostávala do kontaktu s novopozitivizmem a referovala o něm.

Dratvová však nezůstala jen u filosofování, které se tvoří za dveřmi ústavů a kateder, snažila se iniciativně o reformu výuky filosofie na středních i vysokých školách a v pedagogickém oddělení ministerstva školství a národní osvěty se podílela na reformování osnov reálných gymnázií. Po druhé světové válce byla jmenována členkou komise pro vypracování osnov výuky filosofie na středních školách. 3

Přispívala do Pedagogického věstníku a měla příležitost se vyjadřovat k různým výchovným tématům v rozhlase. O výchově, jež by měla být ještě významnější složkou pedagogického vlivu na vyvíjející se ženskou osobnost, se rozepsala v knize Duše dnešní ženy (1944).

V deníku se přiznala k tomu, že ji práce pedagogická uspokojuje a její příspěvky se setkávají s ohlasem. Vyučování všem předmětům by mělo být prodchnuto filosofickým duchem a vysvětluje, že i když se fyzika liší od historie, základní metody bádání jako například analýza, indukce aj. jsou stejné pro vědce humanitních i přírodovědných oborů.

Podstatnou část jejího literárního odkazu tvoří středoškolské učebnice: Filosofie (pro gymnasijní typy) (1936), Logika (pro gymnasijní typy) (1928), Psychologie (pro gymnasijní typy) (1932), Úvod do filosofie (pro reálky) (1928). Učebnice by měly být psány autory, kteří suverénně ovládají látku, v učebnicích by se nemělo citovat a „…má být harmonická, spontánní.“ 4 V roce 1935 si zapsala do deníku, že na středních školách se studenti učí pasivně, není způsobu, jak jim dodat radost z tvořivé práce a jak jim pomoci s „děsem z prázdna“, nutností hledat metafyzický smysl života, jež se v nich v průběhu dospívání odkrývá. To bylo důvodem k tomu, že ve výuce společenským vědám se má nejdříve začít s výukou psychologie. Zvláštní pozornost by se měla věnovat metodě introspekce, jež by mohla být nápomocna orientovat se mladým dívkám lépe v jejich nitru a dospět k lepšímu sebepoznání. 5

Výchova moderních žen

Pro Dratvovou je příznačné, že v žádném své knize neopomenula zdůraznit nutnost starání se o výchovu a vzdělávání především „tvořivých“ jedinců. Zvláštní pozornost věnovala ženám, jejich vzdělání, a to nejenom v průběhu školních let. Za druhé světové války se věnovala vypracování směrnic dívčí výchovy pro Národní radu českou. 6 Její koncepce ženství nebyla sice tak odvážná 7 jako jiné koncepce představené za první republiky, ale setkala s velkým ohlasem veřejnosti.

V knize Duše moderní ženy zdůraznila myšlenku vývoje ženy, která disponuje možností rozvíjet talent, který nazývá tvořivostí. Dratvová upozornila, že na ženách ji především zajímá jejich talent a jak s ním sama žena zachází. 8 Prvním typem jsou ženy, které jsou svým bytostným založením pasivní a není v nich puzení ke tvořivé aktivitě. Nejsou schopné se vyvíjet jiným směrem, než tím, který je jim nějakou referenční osobou dodán, takové nejsou schopny žádného odporu a „… nejsou tvrdým oříškem vychovatelským“. 9 Druhým typem žen, jsou ženy, jež jsou už svým založením schopny po vychovatelském působení formovat své okolí, jsou průbojné, schopné se prosadit i v typicky mužském světě. Dratvová zdůraznila, že by se nemělo pohlížet na nesamozřejmou cílevědomost žen reformátorek školství. Ty se zasloužily o to, že jiné ženy mohly studovat a účastnit se politického života. Společnosti by se měly neustále připomínat zásluhy těchto žen, jež se obětavě zasloužily o zřizování gymnázií pro dívky a tak se umožnilo vzdělávání dalších generací. Takové ženy se uplatní v profesích organizátorů, kteří dovedou prosazovat projekty, jsou cílevědomé, nemají sklony k romantismu, jsou to realistky. Dratvová pak popsala třetí typ žen, který pro vychovatele mnohdy představuje těžký problém – ženy tvořivé. Ženy tohoto typu se mohou bez obav věnovat profesím do nedávné doby pro ně zapovězeným. Dívky, které jsou jakoby hnány osudovou nutností ke studiu, jsou puzeny k teoretickým naukám, i když z toho pro ně nemusejí plynout materiální výhody. 10 Albína Dratvová upozornila na zvláštnosti vývoje dívek a je znát, že byla ovlivněna jak psychologií, kterou pilně studovala u profesora Čády, tak jejími vlastními zkušenostmi učitelky na gymnáziu.

Právě specifičnost vývoje tvořivých žen a to, že se tento jejich duševní vývoj může najednou zastavit, je výzvou pro zkušeného vychovatele, kterého to nesmí odradit. Zkušeností odpozorovanou ze života vlastního i ze školního prostředí došla k závěru, že život těchto tvořivých jedinců není vždy lehký. Jejich nadání se nedá uvést v soulad s žádnými školními osnovami, vychovatelé se musí smířit s tím, že je nepromění v pasívního a pokorného žáka.

Dratvová jako jedna z prvních upozornila na nutnost individuálního přístupu k žákům. Představila problematiku specifičnosti a odlišnosti jedince ve vzdělávacím procesu a záměr nezlomit ženu příliš svědomitým pedagogickým úsilím společně s uvědoměním si tolerance k nadaným, ale mnohdy zvláštním a společností nepochopeným jedincům.

V knize se dále Dratvová rozepsala o dalších vývojových fázích ženy. Uvažovala nad sociálními rolemi žen-manželek, žen-matek i žen-babiček. Svoji ojedinělou, populárně psanou, vlastně k osvětě společnosti napsanou knihu završila úvahou nad sebevzděláváním žen ve stáří.

Ženy dle ní nesou znaky, které nazývá uchovatelstvím, citovostí a konkrétností. Žena je uchovatelkou hodnot, je to bytost citová a dovede myslet prakticky. Zrání charakteru žen přirovnala k budově, která však není stavěna podle promyšleného plánu. 11 Výcvikem se mladému jedinci ustálí jednání, a tak je jeho charakter vytvořen.

Kladla důraz na specifičnost ženského charakteru, který se vlivem citovosti vyznačuje nepravidelností, žena ve větší míře než muž podléhá impulsivitě, Dratvová to však nepovažovala za slabost, ba naopak, ženy se tak stávají jemnocitnější a tím snáze se podrobí sebekontrole. Ženský charakter se tvoří hlavně mezi 18. - 20. rokem, kdy se z dívky stává žena. A právě u ženy tvořivé je třeba stálých podnětů ve formě kvalitních románů, jež na ženu působí. Dratvová usoudila, že nejdůležitějším společenskovědním oborem, který by měl být v tomto věku dospívajícím představen na středních školách, je psychologie. Opakovala, že je nutné učit nejdříve tento předmět na středních školách. Psychologie i četba románů jsou nenásilnými propedeutikami k výuce abstraktnějších předmětů – logice a filosofii.

Mladé dívky si kladou často i otázky právnické, etické a náboženské, ale v tomto období také mohou trpět pocity méněcennosti z neschopnosti se uplatnit a smutku z života. 12 Není však v možnostech vychovatele pomoci je překonat jinak, než nenásilným zasahováním a pochopením. Dle Dratvové není efektivní ani školní psycholog, avšak mnohdy se jako pomocník k překonání nelehkého období ukáže deník, který si dívky píší nebo jejich vztah k Bohu. 13 „Jen poslušné, beztvaré, trpné dívky se dávají ovlivňovat ze všech stran. Z nich nemohou vyrůst pevné charaktery. Jde o velikou věc a tu nelze odbýt, - musí se dít v hloubi duše, za vnitřních bojů a utrpení.“ 14 Dratvová tvrdila, že zrání u nevyhraněných, netvůrčích žen se děje méně nápadně a snáze.

Sama Dratvová se považovala za jedince, který je obdarován tvořivostí a cítila odpovědnost za její plné rozvinutí a praktické využití v životě, který je pak zcela oddán práci pro společnost v duchu Masarykovsky laděného energetického vývoje člověka. Ve své vědeckém deníků líčila každodenní snahu odvádět poctivou práci na ministerstvu, zároveň neutuchající úsilí psát knihy pro střední školy, které by výuku logiky a filosofie přiblížily ideálům, jež by dle jejích přísných měřítek měly splňovat. Vytrvalý zájem o osvětovou činnost ji držel i v práci na rozhlasových příspěvcích ve 40. letech minulého století. Dratvová využívala nejenom znalosti matematiky a filosofie, ale i psychologie. Měla nastoupit do ústavu psychometrie v Brně, ale záhy pochopila nesmírnou omezenost naměřených dat, což se slučovalo s její tendencí nepřijímat pozitivizmus, jež je v době, kdy filosofovala považován za hlavní směr též v psychologii. Nejdříve je třeba pozitivismus podrobit kritice. 15 Avšak odmítla zcela přijmout i relativismus. Podobně se Dratvová vyjádřila v referátu pro Ruch filosofický. Zaujala ji kniha Emanuela Vajtauera Lidská duše. Dratvová zkritizovala Vajtauerův předpoklad periodicity ve všech duševních jevech. Duševní život nelze popsat nějakými periodicky opakujícími se jevy a matematicky předem vypočítat. Shledala jediný klad této knihy – autor prezentoval metodu introspekce. 16

Logika a přírodověda v sociálním a etickém kontextu

Čím starší Dratvová byla, tím více se odhodlávala k originálním propojením více oborů v jeden velmi zajímavý koncept. Tak se zasloužila o vydání knížky, která je svého druhu velmi ojedinělá – Logika a lidé (1944). Ačkoliv byla vzděláním matematička a filosofka vědy, přesvědčila se, jakou úlohu sehrává v lidských životech správné logické myšlení. Logika má splňovat dokonce důležitou společenskou roli. Bez řádných pravidel myšlení se lidé nejsou sto domluvit a povrchní myšlení s nedbalou dovedností popisu věcí je příčinou mnoha nedorozumění. Nejdůležitější funkcí logiky je její normativnost, nabývá „významu nauky řídící, normující naše myšlení.“ 17 Logiku považuje za vědu, která nepodléhá ideologiím a citům, stanovuje pravidla myšlení. Dratvová si však neodpustila odbočku do metafyziky – hypoteticky musíme předpokládat, že logické normy mají metafyzický základ, že jsou odvozeny od absolutního základu. Dosavadní učebnice logiky jsou plné doktrín upravovatelů Aristotelova myšlení, neživé, nehodící se pro skutečnost. Logika je spjata s lidským jednáním a lepší organizací společnosti a následně i s vyšší spokojeností lidí. Logika s její schopností normovat lidské jednání nás vyzývá k mravnímu cítění a mravnímu jednání. „Odpírat zlému je při nejmenším odpor proti nejasnému, všednímu, neinformovanému vědění a jednání.“ 18 Lidé se ale často bojí mít názor, který by je vydělil z obecného mínění.

Také v dalším jejím příspěvku Hledání ztraceného kosmu (1948) se Dratvová představila jako myslitelka, jež viděla přírodovědné bádání vždy v kontextu sociálním a etickém. Obavy z myšlenkového rozkladu společnosti sdílela s mnoha dalšími vědci té doby. Fakta jsou zjištěna a dána, změřena moderními přístroji, ale i ve fyzice, vědě, která je považována za jednu z nejexaktnějších, dochází k nejednotnému výkladu dat a k nedokonalému popisu „nového kosmu“. Vyhodnotila a podrobila analýze filosofické systémy jako pozitivizmus, který by mohl pomoci řešit složité otázky jednotného názoru na svět, ale Dratvová zůstala opatrná a varovala i před noetickým relativismem a novopozitivismem.

Už v roce 1924 vydala Albína Dratvová článek v časopisu Ruch filosofický, ve kterém se snažila kriticky zhodnotit pozitivizmus ve fyzice a reagovat na přelomové objevy fyziků i reakce filozofů na tyto objevy. 19 Pozitivismus je směr filosofie, který se snaží vymýtit z vědeckého myšlení vše transcendentální. Pokusila se poukázat na to, co se pozitivistům zdařilo - odstranit metafyzické vlivy z myšlení a jaké důsledky to mělo v rozvoji fyziky. Dratvová uznala, že větší přínos pozitivismu se projevuje v rozvoji metody pozorování a experimentů, „…ale současně přistřihl křídla té obrazotvornosti, bez níž pokrok se díti nemůže.“ 20 Odmítla pozitivismus ve formě, který uvažoval profesor František Krejčí (1858-1934), tedy filosofický pozitivismus jako světový názor. Spíše se zajímala o rozšíření obzorů tehdy nového a moderního oboru – filosofii přírodních věd. Fyzikální objevy začátku 20. století již nelze tak lehce převést a pozměnit světový názor, jsou tolik abstraktní. Fyzici nemohou změnit etické názory, nemohou už být současně fyziky a filosofy a pomoci zabránit zneužití svých objevů. Dratvová volala po nutnosti nového světového a mravního názoru, přehodnocení hodnot, který by zabránil myšlenkovému rozkladu společnosti.

Výchovný význam psychoanalýzy

V útlém příspěvku k psychologii O tajích podvědomí (1925) se Dratvová představila jako znalkyně a propagátorka psychoanalýzy. Popsala vznik této metody, netečnost dosavadních psychologů k metodě introspekce a snahy psychologa Pierra Janeta zabývat se těmito jevy. Jestli má podvědomí nějaký význam a lze-li ho ovládat, o tom se Dratvová pokusila referovat v této útlé knize. Nešlo ji o to dokázat, že podvědomé impulsy jsou fyziologické, ale jak se stát zastáncem metody introspekce. Tuto metodu zkoušela sama na sobě a vypozorovala určité zákonitosti, které uvádí jako příklady vlastních empirií. Podvědomé procesy je možno použít například při učení cizím jazykům tak, že se podrobíme „… bezmyšlenkovitě proudu řeči: lidé, kteří dovedou svoje podvědomí takto podřídit cizímu vlivu, naučí se řeči snadno.“ 21

Dalšími možnostmi využití psychoanalytických metod je převýchova, anagogická metoda, psychosyntéza a sebepozorování. Výchovné vlivy psychoanalytických metod v pedagogice mohou prakticky pomoci vychovatelům. 22 Takové snahy však nesmí sklouznout k účelovosti ryze statistické. Učitel by měl být teoreticky vzdělán v psychologii a kriticky seznámen s psychoanalýzou. Přes všechny výhrady k psychoanalýze Dratvová vítala výzkumy Freudovy, Jungovy, Adlerovy a jiných. Seznamovala českou veřejnost i s psychoanalytickými metodami využívanými v pedagogice, jež představil Oskar Pfister. 23

Výuka psychologie na středních školách se má učit jako nauka, která by předcházela výuce filosofie, Dratvová z praxe učitelky odvodila, že studenti se nejdříve mají možnost zamyslet nad sebou, naučit se metodu introspekce, uvyknout myšlenkovému hloubání a teprve pak jsou připraveni na abstraktní filosofickou práci. Práce na nové učebnici by měla být vedena touhou, aby byla živá a aby vedla k sebepoznávání studentů, kteří ji budou číst. 24

Velice zajímavé jsou úvahy nad pojmem inteligence, chytrosti a lstivosti. Albína Dratvová si dovedla všímat kolegů z univerzity a za chytré považovala ty lidi, kteří jsou chytří ve všem, tedy dovedou se snadno orientovat v každodenním styku mezi lidmi, a chápou je, dovedou komunikovat, nemusí mít obrovské množství vědomostí, avšak dovedou je využít. A právě filosofii chápala jako cestu k naučení správnému vědeckému myšlení, návyku myslet soustředěně, dovednosti debatovat a považovat vzdělání za výcvik myšlení. 25 Přirozeně inteligentní člověk si může myšlení vycvičit. Sama Dratvová ocenila zvláštní význam psychoanalýzy pro ni – naučila se znát sama sebe a to ji umožnilo čerpat pro její další práci mnoho sil.

Závěrem

Publikace Albíny Dratvové, které psala od konce 30. let, jsou eticky laděné. Její volání po potřebě změny světového názoru i reformě školství zůstávají aktuálním prohlášením. Nové školy se, budou zabývat výchovou s důrazem na vzdělání k toleranci, porozumění druhým, sebepoznání a k podpoře mezilidské spolupráce. Školy by neměly vést k výchově jedinců, kteří jsou pouze připravováni ke konkurenčnímu boji o zajištění materiálního blahobytu. Kladla důraz na to, aby se studenti ve školách naučili znát sami sebe a aby společně s inteligencí a tvořivostí rozvíjeli svou individualitu a tím celou společnost.

Poznámky

1. MALÍNSKÁ, J. Do politiky prý žena nesmí – Proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: SLON, 2005, s. 54.

2. Od roku 1928 do roku 1945

3. DRATVOVÁ, A. Deník 1921-1961. Scientific diary. Praha: Academia, 2008, s. 12.

4. Tamtéž s. 84.

5. KOZÁK, J. B., DRATVOVÁ, A., FISCHER, J. Filosofie a školy. Praha: Čin, 1933, s. 34.

6. DRATVOVÁ, A. Deník 1921-1961. Scientific diary. Praha: Academia, 2008, s. 354.

7. BAHENSKÁ, M., HECZKOVÁ, L., MUSILOVÁ, D. Iluze spásy. České feministické myšlení 19. a 20. století. České Budějovice: VEDUTA, 2011, s. 116.

8. DRATVOVÁ, A. Duše dnešní ženy. Praha: Československý kompas, 1947, s. 8.

9. Tamtéž s. 9.

10. Tamtéž s. 10.

11. Tamtéž s. 19.

12. Tamtéž s. 23.

13. Tamtéž s. 23.

14. Tamtéž s. 25.

15. DRATVOVÁ, A. Deník 1921-1961. Scientific diary. Praha: Academia, 2008, s. 9.

16. DRATVOVÁ, A. E. Vajtauer: Lidská duše. In Ruch filosofický. IV. roč. Praha: 1924, s. 87.

17. DRATVOVÁ, A. Logika a lidé. Praha: Bohuslav Hendrich, 1944, s. 13.

18. Tamtéž s. 125.

19. DRATVOVÁ, A. Positivismus ve fyzice. In Ruch filozofický. IV. roč. Praha: 1924, s. 68.

20. DRATVOVÁ, A. Logika a lidé. Praha: Bohuslav Hendrich, 1944, s. 19.

21. DRATVOVÁ, A. O tajích podvědomí. Praha: Jan Košatka, 1925, s. 13.

22. Tamtéž s. 63.

23. (1873 – 1956) byl švýcarský, luteránský ministr a propagátor psychoanalýzy, byl jedním z prvních psychologů a učitelů, který rozpoznal důležitost aplikace psychoanalýzy v edukačním procesu.

24. DRATVOVÁ, A. Deník 1921-1961. Scientific diary. Praha: Academia, 2008, s. 107.

25. Tamtéž s. 104.

Literatura

[1] BAHENSKÁ, M. - HECZKOVÁ, L. - MUSILOVÁ, D.  Iluze spásy. České feministické myšlení 19. a 20. století. České Budějovice: VEDUTA, 2011. ISBN 978-80-86829-79-1. 

[2] DRATVOVÁ, A. Deník 1921-1961. Scientific diary. Praha: Academia,  2008. 

[3] DRATVOVÁ, A. Duše dnešní ženy. Praha: Československý kompas, 1947. 

[4] DRATVOVÁ, A. Hledání ztraceného kosmu. Praha: Václav Petr, 1948. 

[5] DRATVOVÁ, A. Logika a lidé. Praha: Bohuslav Hendrich, 1944. 

[6] DRATVOVÁ, A. O tajích podvědomí. Praha: Jan Košatka, 1925. 

[7] DRATVOVÁ, A. Positivismus ve fyzice. Ruch filozofický. Praha, 1924, IV. 

[8] DRATVOVÁ, A. E. Vajtauer: Lidská duše. Ruch filosofický. Praha, 1924, IV. 

[9] KOZÁK, J. B. - DRATVOVÁ, A. - FISCHER, J. Filozofie a školy. Praha: Čin, 1933. 

[10] MALÍNSKÁ, J. Do politiky prý žena nesmí – Proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: SLON, 2005. ISBN 80-86429-42-3. 

Kontaktní informace / Contact informations

Mgr. Naděžda Ságnerová

Filozofická fakulta, Univerzita Pardubice

Stavařov 97

532 10  Pardubice

Česká republika

Nadezdasagnerova@seznam.cz

Zpět na obsah / Back to content