Šikanování je jev, který v současnosti nelze přehlédnout. Je to jev, na který je třeba pohlížet komplexně, z hlediska celé společnosti. Není záležitostí pouze období puberty, setkáváme se s ním po celý náš život. Vyskytuje se například na pracovištích, v zaměstnání, v armádě atp., ale bohužel stále častěji i ve školách. Právě problematice šikanování ve školách se věnuji v tomto příspěvku podrobněji.
Šikanování probíhá velmi často skrytě, neboť oběti se ze strachu, že by se jim agresoři mohli mstít, raději nikomu nesvěří. To bývá také jednou z příčin pozdního odhalení šikanování, neboť nebývá hned na první pohled patrné.
Nebezpečnost šikany spočívá v závažnosti, dlouhodobosti a často i v celoživotních následcích na duševním a tělesném zdraví. V pokročilých stádiích ohrožuje dokonce život oběti.
Šikana nepoškozuje pouze oběti, ale i agresory, členy skupiny a skupinu jako celek. Je to chování, kterého se dopouštějí jak dívky, tak i chlapci. Šikanování mezi dívkami bývá skrytější než mezi hochy. Je těžší ho odhalit, protože má podobu izolace, ignorování a šíření pomluv.
Ačkoliv je za šikanu nejčastěji považováno opakované ubližování oběti, pokud jde o ,,zvlášť kruté ublížení, označíme za šikanu i jednotlivou událost, která se zatím neopakovala.“ (Říčan, 1995, s. 28)
Důvod, proč je šikana často ve školách podporována, je podle B. Otrlého (c1999) následující. Podporování šikany přináší řadu výhod:
1. Nestojí učitele žádnou námahu a agresorům přináší radost.
2. Silnější žáci učiteli pomáhají, slabší ho neotravují.
3. Šikana zavádí do školy určitou kázeň a řád.
„Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů.“ (Říčan, 1995, s. 25). Šikanování je v širším slova smyslu chápáno jako druh agresivity a je řazeno k sociálně patologickým jevům.
F. Černoch (1997, s. 90) chápe šikanování jako ,,sociální agresivitu“. ,,Je to činnost, která je spojena s trestáním druhých (extrapunitivita), proto je společensky nepřijatelná. Šikanování působí jako psychosociální zátěž a patří do kategorie sociálně patologických jevů stejně jako alkoholismus, toxikomanie a kriminogenní jednání. Jde v něm o negativní zásah do fyziologické a psychické integrity člověka.“ P. Říčan (1995) hovoří o asymetrické agresi, kdy se oběť z nějakého důvodu nemůže bránit. Další definice a informace o agresi v souvislosti s šikanou viz K. Frielingsdorf (2000), J. Čížková (2000), I. Čermák (1999), L. Klimeš (1983), S. Drvota (1979).
Šikanování je také jednou z forem syndromu CAN. ,,Šikanu řadíme mezi patologické formy mezilidského soužití. Představuje formu agresivního násilí a tzv. psychotraumatizace ve skupině je jednou z forem syndromu CAN (Child Abuse and Neglect), chováním, které lze charakterizovat jako asociální. Jedná se o agresivní jednání, pomocí kterého si šikanista způsobováním fyzických nebo psychických útrap zjednává či udržuje převahu nad svou obětí.“ (Bendl, 2003, s. 26) Bližší informace o syndromu CAN lze získat např. z publikací J. Dunovský – Z. Dytrych – Z. Matějček (1995), J. Dunovský (2002), S. Mufsonová – R. Kranzová (1996), E. Vaníčková – Z. Hadj-Moussová – H. Provazníková (1995), Z. Matějček (1994), T. Novák a V. Capponi (1996).
M. Kolář (2001) chápe šikanování také jako těžkou psychickou deprivaci, která pozvolna narušuje osobnostní vývoj oběti. Více se o psychické deprivaci dočtete třeba z knihy Z. Matějček – Z. Dytrych (1997).
Nejčastější definice šikanování ve škole:
,,Šikanování je úmyslná snaha získat psychologickou nebo společenskou a hmotnou výhodu nad jinými jedinci prostřednictvím ubližování, hrozeb, výsměchu a zastrašování. Šikanování probíhá jak v prostorách školy, tak mimo ni a může postihnout děti každého věku, od počátku až do konce školní docházky.“ (Fontana, 1997, s. 302)
„Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků.“ (Metodický pokyn MŠMT ČR, 2001, s. 7)
Při troše smůly se může obětí stát kdokoli. Většina agresorů uvádí jako příčinu svého jednání nějakou odlišnost oběti, která se může týkat čehokoliv (dobrého prospěchu, značkového oblečení, vzhledu, barvy kůže, odlišnosti rasy, náboženství, sociálního a ekonomického prostředí, inteligenční úrovně, tělesného postižení …). Pravá příčina šikanování je ale ve skutečnosti jiná. Odlišnost dítěte v souvislosti se šikanou nehraje hlavní roli. M. Elliottová (1995) se domnívá, že agresorům v podstatě vyhovuje jakékoliv dítě, nad kterým získají převahu.
Z povahového hlediska jsou náchylnější k šikanování děti viditelně bojácné, zranitelné, úzkostné, citlivé, tiché, ale i provokující. K násilí mají odpor, vyhýbají se mu, jakýkoliv náznak agrese je vystraší. Na běžné škádlení reagují buď stáhnutím se do sebe, nebo ztrácí kontrolu nad svým chováním, čímž poskytnou agresorům podnět k tomu, aby dál zkoušeli, co oběť vydrží. Ve škole mají málo kamarádů, někdy žádné, cítí se osamělé, mají nízké sebevědomí a domnívají se, že všechno trápení a obtěžování si vlastně zaslouží. Svými rodiči bývají přehnaně ochraňovány, nejsou vedeny k samostatnosti, a tak se nenaučí ani prosadit v dětském kolektivu.
S. Klapilová (1996) uvádí ve své knize následující typy obětí:
1. pasivní oběti – bojácné, často fyzicky slabé, uzavřené, neschopné se samy bránit,
2. provokující oběti – provokují svým chováním,
3. účelové oběti – berou na sebe roli oběti, aby získaly uznání a popularitu,
4. falešné oběti – záměrně chtějí upoutat pozornost,
5. agresoři = oběti – bývají obětí domácí šikany, jsou více náchylné k agresivitě slabších a mladších dětí.
Agresoři mívají sklon k impulzivitě, dominanci, antisociálnímu jednání a agresivitě. Jsou extrémně egoističtí, nejsou schopni vidět utrpení druhého, mají pocit, že všechno je jen zábava.
Obvykle bývají v literatuře označováni jako nadprůměrně velcí a tělesně zdatní. Ne všichni tělesně zdatní jedinci však musí nutně šikanovat druhé. Tělesnou zdatnost může nahradit inteligence, která je spojena s krutostí a bezohledností. Agresor se nemusí oběti ani dotknout. Šikanu pouze vymyslí a zorganizuje. (Říčan, 1995)
Agresorem jsou nejčastěji chlapci, ovšem výjimkou nejsou ani dívky. To, že mají oběť ve své moci, je velmi vzrušuje, zažívají přitom slast, kterou potřebují opakovat a postupně i zvyšovat. J. Goldmanová (1996) uvádí, že agresoři se většinou zaměřují na slabé a snadno zranitelné osoby, neboť člověk, který někoho šikanuje, je v podstatě slaboch, který trpí komplexem méněcennosti a své sebevědomí si zvyšuje tím, že někoho jiného ponižuje a ubližuje mu. P. Říčan (1995) však tvrdí, že takových agresorů je nejvýše pětina, protože v současnosti jde většinou o sebejisté jedince z podnikatelských rodin, jejichž duševní vývoj byl poškozen nevhodnou výchovou. Cílem agresora je ponížit oběť, aby vynikly její chyby, a zakryly se tak vlastní chyby agresora. (Elliottová, 1995)
Značná část agresorů při první příležitosti opouští školu, zaplétá se i do vážné trestné činnosti a ve srovnání s ostatními dětmi zakouší v průměru trojnásobně často potíže nějakého druhu doma. Každý pátý agresor má také potíže se svou identitou (potřeba potvrzovat své mužství nebo ženství). (Fontana, 1997) Některé děti, zvláště děti s nadměrně provokujícím nebo sebeprosazujícím chováním, mohou být zároveň agresory i oběťmi. Typy agresorů viz M. Kolář (2001) a P. Říčan (1995).
Agresoři se často potřebují vyhnout trestu, odpovědnosti a viny za svůj čin. K tomu jim slouží různé obranné techniky, díky kterým si svůj čin ospravedlní a snáze ho pak provedou.
I. Čermák (1999) k obranným technikám agresorů řadí:
§ Přenesení odpovědnosti – agresor přenese odpovědnost na autoritu, od které dostal nařízení čin provést, zbaví se tím odpovědnosti za svůj čin a snáze ho provede.
§ Dehumanizaci – umožňuje agresorům páchat na oběti kruté činy, neboť tím, že ji zbaví jejich lidských vlastností a označí ji např. za ,,cizince“, ji přestanou považovat za lidskou bytost, a tak při krutém zacházení vůči ní netrpí výčitkami svědomí.
§ Rozptýlení odpovědnosti – agresor přenese odpovědnost za své chování na víc členů skupiny. Jako jedinec, který je členem lynčujícího davu, pak nemá strach ze sankcí, neboť jeho čin je v davu rovnoměrně rozložen na ostatní aktéry.
§ Přisuzování viny oběti – agresoři vysvětlují své chování jako reakci na provokaci, za utrpení si podle slov agresorů může obět sama, neměla provokovat.
§ Nevšímavost k důsledkům – agresor nebere v úvahu možné důsledky svého chování nebo je zkresluje.
J. Čáp (1980) uvádí:
§ Projekci – projevuje se v připisováním vlastním chyb a nedostatků ostatním. Argumentace ,,všichni se chovají agresivně“ je častá u osob, které byly přísně trestány.
§ Identifikaci – dítě se identifikuje s se ,,silnou osobou“. Identifikace je častá u jedinců, kteří trpí pocitem méněcennosti.
§ Kompenzaci – dítě, které je v něčem neúspěšné, se snaží být úspěšné v jiných oblastech, šikanování mu úspěch poskytuje.
§ Racionalizaci – jedinec po neúspěchu hledá ,,rozumné“ racionální vysvětlení a ospravedlnění svého činu.
K tomu, aby agresor šikanoval, musí mít nějaký motiv. Nejčastěji to bývá motiv krutosti a touha po moci. Mohou to být ale i jiné motivy šikanování, např. ty, které uvádí M. Kolář (2001):
§ Motiv upoutání pozornosti
Agresor touží po obdivu a přízni spolužáků. Aby jich dosáhl, dělá všechno proto, aby byl středem pozornosti.
§ Motiv zabíjení nudy
Šikanování přináší agresorovi vzrušení a zábavu. Konečně našel, co ho skutečně baví.
§ Motiv ,,Mengeleho“
Agresor, stejně jako badatel, touží nalézt tajemství člověka tím, že zkouší, co vydrží.
§ Motiv žárlivosti
Oběť je šikanována agresorem ze žárlivosti. Agresor totiž oběti něco závidí, proto se jí šikanováním mstí.
§ Motiv prevence
Agresorem se stane bývalá oběť, která má strach z toho, aby v novém prostředí nebyla týrána. A tak začne pro jistotu sama šikanovat jiné oběti nebo se přidá k nějakému agresorovi.
§ Motiv touhy vykonat něco velkého
Někteří agresoři chtějí dokázat, že jsou schopni vykonat něco velkého. Právě šikanováním si připadají významní a ,,léčí“ si tak např. své neúspěchy ve škole.
Dalším motivem může být také vliv médií (viz Koukolík, c2003) nebo tlak kolektivu (viz D. Fontana, 1997).
Rozpoznat, zda je dítě šikanované, mohou rodiče jen velmi těžko. Důležité proto je, aby si rodiče všímali varovných signálů. O varovných signálech pojednává např. Metodický pokyn MŠMT ČR (2001), M. Elliottová (1995).
Pokud rodiče zjistí, že je jejich dítě šikanované, měli by se řídit podle následujícího postupu, který uvádí M. Kolář (2001):
1. Poskytnout dítěti maximální podporu a ujistit ho, že to není jeho vina.
2. Navštívit ředitele, výchovného poradce nebo třídního učitele a informovat je o všem, co se od dítěte dozvěděli. Zjistit také, jestli je škola schopna odbornou pomoc poskytnout.
3. Pokud toho škola není schopna, měli by rodiče uvažovat o dalších opatřeních: zajistit ochranu dítěte při cestě do školy i ze školy, při závažném šikanování kontaktovat policii, vyhledat odborníka, navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, obrátit se na Občanské sdružení proti šikanování, využít linky důvěry atd.
Další rady mohou rodiče nalézt třeba v publikaci V. Holečka (1997).
Šikanování probíhá často i v přítomnosti učitele. Pokud tedy chce učitel šikanování odhalit, měl by neustále sledovat vývoj chování žáků ve třídě a kromě přímých znaků šikany (někdy nemusí být na první pohled patrné), věnovat pozornost též nepřímým (varovným) znakům šikany (viz Metodický pokyn MŠMT ČR, 2001).
Šikanování má svůj vývoj. Pokud není odhaleno v počátečních fázích, stupňuje se a může přerůst až v tragické konce. M. Kolář (2001) rozlišuje pět stádií šikany, která ještě dělí na stádia počáteční a stádia pokročilá. Právě na těchto stádiích závisí rovněž způsob vyšetřování. Podrobnější informace o vyšetřování šikany, zahrnující strategii vyšetřování, taktiku vyšetřování, možnosti nápravy a faktory, které ztěžují odhalení a vyšetření šikany, si lze přečíst v publikaci M. Koláře (2001) a P. Říčana (1995).
Při léčbě šikanování potřebuje pedagog vědět, jak funguje systém tzv. komplot velké šestky a potřebuje porozumět šikanování ze tří praktických pohledů. (Kolář, 2001)
U prevence šikanování platí, že je vždy snazší a účinnější šikaně předcházet, než ji později řešit.
Z hlediska prevence je nejdůležitější rodina. Rodiče by se neměli chovat, jako že se jich tento problém netýká. Měli by věnovat zvýšenou pozornost nepřímým (varovným) znakům šikanování (viz Metodický pokyn MŠMT ČR, 2001) a dítěti pomoci, protože samo to nedokáže.
Vhodné je též pozitivním hodnocením zvyšovat sebevědomí a sebedůvěru dítěte, naučit ho asertivitě a obranným postojům. O asertivitě se lze více dočíst např. z publikací D. Fontana (1997), M. Vágnerová (2000), F. Černoch (1997).
Obranou proti šikanování mohou být i jednotliví učitelé. Velmi důležité je zavčas u dítěte šikanu zjistit. Proto je třeba s dětmi každodenně rozmlouvat, získat jejich důvěru, aby se dovedly svěřit se svými problémy. Učitelé by také měli věnovat pozornost úzkostným, plachým, handicapovaným jedincům, zapojit je do kolektivu a využít každé příležitosti k tomu, aby je povzbudili a posílili jejich sebevědomí.
Dále by si měli učitelé všímat varovných signálů (viz Metodický pokyn MŠMT ČR, 2001). Pozorováním chování ve třídě získají představu, kdo je obětí a kdo jsou pravděpodobní agresoři. (Fontana,1997)
Dětem je též vhodné pravidelně rozdat anonymní dotazníky nebo pro zjištění vztahů ve třídě použít sociometrii. Více o této metodě viz M. Chráska (1998), D. Fontana (1997), M. Nakonečný (1999).
Učitelé by měli své žáky naučit, jak mají jednat se spolužáky bez nadbytečné agrese. Překročení daných pravidel je nutné trestat. Zpočátku domluvou, trpělivým vysvětlováním. Pokud nedojde ke zlepšení, pak výchovnými opatřeními ve škole v podobě napomenutí, důtky, snížené známky z chování, převedení do jiné třídy, případně až umístění žáka do speciálního výchovného ústavu.
Agresoři by měli poznat a pochopit, že se chovali nesprávně, a je-li to možné, měli by se snažit svůj přestupek nějak napravit. V žádném případě bychom ale neměli žáky ze skupiny vyloučit, tím bychom situaci jen zhoršili. Pokud je takových žáků víc, je důležité si s nimi promluvit jednotlivě, ,,pohromadě jsou často drzejší a méně ochotní hovořit, protože se snaží jeden před druhým vytahovat.“ (Erb, 2000, s. 95)
Po zjištění šikany je třeba ihned se spojit s třídním učitelem, případně s vedením školy. Je nutné okamžitě vypracovat plán řešení (viz Kolář, 2001).
Při prevenci šikanování se můžeme řídit následujícími doporučeními:
§ Spolupráce mezi žáky, rodiči a učiteli, která by měla být založena na vzájemné důvěře.
§ Zvýšený dozor učitelů na místech, kde by mohlo k šikanování docházet.
§ Stanovit ve školním řádě přísný zákaz jakéhokoliv typu násilí žáků vůči vlastním spolužákům.
§ Začlenit problematiku šikanování do běžné výuky. Vhodné by bylo rovněž zpracovat toto téma v rámci projektového vyučování.
§ Zařazování psychoher a socioher pro poznání klimatu skupiny a vztahů mezi jednotlivými členy.
§ Zapojit školy do programů (např. Škola podporující zdraví nebo Začít spolu), které vedou ke zlepšení školního klimatu.
§ Sepsání petice, která by zabránila šikanování, nebo vyrobení listiny proti šikanování, která by obsahovala návrhy, jak zamezit šikanování.
§ Spolupráce s nevládními organizacemi.
§ Naučit děti asertivnímu chování a přiměřené sebeobraně.
§ Učitel by se měl vyvarovat sankcí, které by z agresora udělaly oběť.
§ Účinný systém osobního poradenství na pomoc obětem i agresorům. Záznam a sledování všech případů šikanování. (Fontana, 1997)
§ Podpora a posilování autority učitele. (Holeček, 1997)
§ Posilování demokracie ve třídě. Ptát se dětí na jejich názory a přání, naslouchat jim, uznat vlastní chybu. Učit děti úctě, solidaritě se slabšími, soucitu, obětavosti apod. (Holeček, 1997) Vést děti k tomu, aby nebyly lhostejné k cizím problémům, aby se dovedly zastat ubližovaného a oznámily případ dospělým.
§ Založení skupinky, která by pomáhala obětem šikanování. (Goldmanová, 1996)
§ Učitel by měl na začátku každého školního roku vymezit přesná pravidla chování dětí a stanovit sankce za jejich porušení, hovořit s dětmi na téma šikany a oznámit jim, že šikanu včas pozná a za žádných okolností ji nepřipustí. (Vaníčková, 2002)
Tento výčet doporučení není zcela konečný. V literatuře můžeme najít celou řadu doporučení. Některá z nich viz M. Elliottová (1995), S. Bendl (2003).
Velmi důležitým bodem prevence je také příprava učitelů na boj proti šikanování. Stále totiž existují učitelé, kteří ví o šikaně ve skutečnosti jen velmi málo. V důsledku toho projevy šikanování buď ignorují, neví o nich a nebo jsou bezradní. Pokud už se rozhodnou situaci řešit, často selhávají, neboť vycházejí z mylných postupů a obětem tak spíše ještě víc ublíží, než aby jim pomohli. Není vzácností, že je někdy šikana odhalena, až když už je příliš pozdě.
Situaci ve školách bohužel nahrává i nedostatek psychologů, vyškolených odborníků a samozřejmě skutečnost, že šikana nebývá na první pohled patrná. Proto mnoho škol tvrdí, že se v jejich škole šikana nevyskytuje, skutečnost však bývá mnohdy jiná, protože o většině případů se prostě neví.
Pro zlepšení této situace si myslím, že by bylo vhodné začlenit problematiku šikanování do dalšího vzdělávání učitelů, organizovat semináře s odborníky, kteří se o tuto problematiku zajímají, účastnit se kurzů, které např. pořádá M. Kolář (2001), týkající se této problematiky atd.
Cílem mého výzkumu bylo zjistit rozsah a formu šikany na 2. stupni ZŠ. Výzkum byl prováděn na čtyřech základních školách v Olomouckém kraji. Zkoumanou skupinou byli žáci šestých až devátých tříd základních škol. Celkový počet žáků byl 378. Soubor se skládal z 225 dívek a 153 chlapců. Nejvíc žáků chodilo do šestých tříd (110), pak sedmých tříd (104) a osmých tříd (87). Nejméně žáků chodilo do devátých tříd (77).
Pro shromáždění potřebných údajů od respondentů jsem použila metodu dotazníku. Více o této metodě píše M. Chráska (1998). Je výhodný z důvodu jeho rychlosti a efektivity při získávání údajů. Dotazník jsem vytvořila přepracováním dotazníku M. Koláře (2001). Některé otázky jsem na základě poznatků získaných z předvýzkumu jinak formulovala, jiné vypustila a další doplnila. Anonymní dotazník obsahoval celkem 24 otázek. U každé z otázek byly zkoumány odpovědi z hlediska jednotlivých škol a jednotlivých tříd.
Vyplňování dotazníků probíhalo ve školních třídách v době výuky občanské výchovy. Dotazníky byly předávány k vyplnění pouze osobně. Při vyplňování dotazníků jsem byla ve třídě sama, takže jsem mohla reagovat na případné dotazy žáků. Dotazů bylo ale díky předvýzkumu jen minimum. Dotazník měl k dispozici každý žák. Vyplňování dotazníku žákům trvalo asi 20 minut.
Žáky problematika šikany zaujala. K vyplňování dotazníku přistupovali velmi zodpovědně. Ve zbytku hodiny jsem si s nimi o šikaně povídala a kladla jim různé otázky týkající se daného tématu.
Vyhodnocení dotazníků a statistické zpracování získaných údajů jsem provedla v programu Microsoft Excel. Jelikož zde není z rozsahových důvodů prostor pro podrobnější pojednání o provedeném výzkumu, odkazuji tímto čtenáře na práci zahrnující veškeré informace a výsledky (Macháčková, 2005). Dále uvádím už pouze výsledky výzkumu formou odpovědí na otázky, které byly cílem mého výzkumu.
Kolik dětí se stalo svědky šikany?
Celkem se stalo svědkem šikany 128 respondentů (33,9%). Šikanování tedy není utajeno, děti o něm vědí.
Pomohli svědkové šikany obětem?
Z výzkumu vyplynulo, že celkem 128 (33,9%) respondentů bylo svědkem toho, že někomu ubližují. Zajímalo mě, jak se tito respondenti v dané situaci zachovají. Výsledek mě překvapil, neboť 58 (45,3%) respondentů násilí jen přihlíželo a nepodniklo nic na záchranu oběti. To není moc dobré, protože přehlížení těchto projevů často vede k tomu, že se šikana bude v budoucnosti stupňovat.
Největší procento respondentů, kteří násilí ignorují, je
v šestých třídách (53,1%). To, že je tak vysoké procento právě
v šestých třídách, může být způsobeno tím, že respondenti mohou
považovat nějaké to ,,šťouchnutí“ nebo ,,vtípek“ na účet oběti za legraci,
neuvědomí si, že oběť skutečně trpí, a tak nemají důvod, aby zasáhli a oběti
pomohli. Tento důvod uvádí i jedna respondentka: ,,Ten šikanovaný se smál a
tvářil se, že se nic neděje.
Mohl něco říct. Až se to začalo řešit, uvědomila jsem si, že je to šikana.“
Někteří respondenti se naopak bojí zasáhnout, aby se něco nestalo i jim. Při výzkumu jsem se bohužel také z dotazníků dozvěděla, že několik respondentů obětem nepomohlo, neboť se skvěle bavili. Jak píše jeden respondent: ,,Smál jsem se, byla to sranda.“
Kolik dětí se stalo obětí šikany?
Ve třídách bylo ubližováno 104 (27,5%) obětem, ve škole 58 (15,3%) obětem a mimo školu 14 (3,7%) obětem. Z toho vyplývá, že nejvíc dětí se stalo obětí šikany přímo ve třídách, kde se děti mezi sebou dobře znají, což může být jedním z možných důvodů, proč právě zde probíhá šikana nejčastěji.
Jak často k šikaně dochází?
K šikaně dochází nejčastěji jednou za měsíc (15,6%). Bohužel se ukázalo také vysoké procento respondentů, kterým ubližují agresoři každý týden (7,7%) a každý den (6,9%).
Jakou formou šikany nejčastěji agresoři obětem ubližovali?
Oběti uvádí, že nejčastějšími formami šikany jsou posměch, pomluvy, nadávky a ponižování, které bychom mohli zařadit pod psychické formy šikany.
Kde bylo obětem nejčastěji ubližováno?
Nejčastěji bylo obětem ubližováno ve třídách (52,9%) a na chodbách (15,0%), tedy v prostorách školy. Lze tedy usoudit, že odhalení šikany záleží také na technice dozoru. Dozory založené na tom, že učitelé pouze postávají v rozích chodeb a nenahlížejí do jednotlivých tříd, rozhodně k odhalení šikany nevedou.
Svěřily se oběti někomu? A pokud ano, pomohl jim ten dotyčný?
Nejčastěji se oběti svěřily kamarádům (54,7%). Dotyčný většinou obětem pomohl. Uvedlo to 46 (71,9%) respondentů. Aby se děti více svěřovaly, je ovšem potřeba získat si jejich důvěru a nabídnout jim odbornou pomoc.
Požádaly by oběti o pomoc učitele?
Výzkum ukázal, že většina respondentů (68,3%) by učitele o pomoc požádala. Bohužel oběti šikany by o pomoc učitele nepožádaly, což není moc dobré. Této smutné skutečnosti nahrává i to, že učitelé nejsou na šikanu připraveni. Neví jak ji řešit, řeší ji v neprospěch oběti, v krajním případě se ji řešit vůbec nesnaží.
Výběr důvodů, proč respondenti nedůvěřují učitelům (konkrétní odpovědi šikanovaných):
§ Někteří se o šikanování dětí vůbec nezajímají.
§ Dospělí by do našich záležitostí neměli strkat nos.
§ Podali by si mně. Bylo by to horší, protože by si více vylévali zlost.
§ Nemám k učiteli takovou důvěru.
§ Je to bonzování.
§ Šikanovalo by se ještě víc.
§ Ten žák může být oblíbenej. Učitelé vždycky všechno obrátí a nakonec ten, kdo ubližoval, dopadne jako vítěz.
§ Myslím, že kdyby se to dozvěděl někdo z těch co šikanují, bylo by to ještě horší.
§ Ublížili by mi ještě víc. Měl bych z toho problém tak akorát zase já.
§ Učitel má jiný starosti. Nakonec se to stejně ututlá.
§ Vynadal by mi, že si za to můžu ještě sama.
§ Dá tomu, co ubližuje jen napomenutí a on bude pokračovat a začne třeba vyhrožovat.
§ Učitel to většinou řeší s tou osobou ve třídě, a potom je to ještě horší.
§ Učitele žáci většinou neposlechnou. Nemají autoritu.
Kolik agresorů nejčastěji oběti ubližovalo?
Nejčastěji obětem ubližoval jeden agresor (50,9%). Téměř čtvrtina respondentů (22,8%) uvedla, že jim ubližovali víc než tři agresoři. Dva agresoři ubližovali šestnácti (14,0%) respondentům. Celkově tedy převažuje případ, kdy šikana ještě není v pokročilém stádiu.
Byl agresorem častěji chlapec nebo dívka?
Ačkoliv celkově vyšlo, že agresorem je častěji chlapec (46,5%), v devátých třídách to byly právě dívky, které obětem ubližovaly. I když jedním z možných důvodů může být značná převaha dívek oproti chlapcům, na druhé straně velké množství respondentů také uvedlo, že jim ubližuje jak dívka, tak i chlapec. Tím padl do jisté míry i mýtus, že agresorem musí být vždy jen chlapec. V poslední době totiž přibývá počet agresorů i z řad dívek, a stále častější bývá také skupinka smíšená, ve které se vyskytují agresoři obojího pohlaví.
Byli agresoři potrestáni?
Výzkum bohužel ukázal, že většina agresorů potrestána nebyla. Uvedlo to 71,1% respondentů. Nebezpečí spočívá v tom, že agresoři mohou šikanovat dál, protože je za nežádoucí chování nikdo nepotrestal.
Pokusily se oběti agresorům bránit?
Potěšující je, že 69,3% respondentů se pokusilo bránit. Už i sebemenší odpor může agresory odradit.
Jsou oběti samy, komu agresoři ubližují, nebo je obětí víc?
Téměř všichni respondenti (95,6%) uvedli, že nejsou sami, komu agresoři ubližují. Agresoři tak mívají více obětí, kterým ubližují.
Jaké důvody vedou agresory k tomu, aby obětem ubližovali?
Výběr důvodů, které vedou agresory k tomu, aby obětem ubližovali (konkrétní odpovědi šikanovaných):
§ Vadím jim já sama. Moje názory a to, že mám často pravdu.
§ Nemají mě rády.
§ Asi proto, že se pěkně a vkusně oblékám.
§ Asi jsem v něčem lepší než někdo jiný
§ Nejsem dost ,,in“. Nechovám se jako ony. Myslí si, že nic neumím.
§ Jsem tlustá a škaredá.
§ Kvůli tomu, že nejsem nejhezčí ze třídy.
§ Aby se měli čím bavit. Nudí se a chybí jim práce.
§ Chtějí se vytahovat. Chtějí se předvádět před ostatními.
Kdo by mohl obětem nejvíc pomoci?
Respondenti uvedli, že by jim nejvíce pomohli rodiče (33,1%). Dále to jsou kamarádi (24,3%) a učitelé (21,8%). Z toho vyplývá, že respondenti důvěřují více rodičům a kamarádům než učitelům.
Jak by měl být potrestán ten, kdo ubližuje jinému?
Nejvíc respondentů navrhuje sníženou známku z chování (20,5%). Sedmdesát šest respondentů (17,3%), kteří se stali obětí šikany, si přeje, aby to samé, co zažili oni sami na vlastní kůži, zažili i agresoři. Padesát sedm respondentů (13,0%) souhlasí s vyhozením agresorů ze školy.
,,Teď, když jsme se naučili létat vzduchem jako ptáci a plavat pod vodou jako ryby, zbývá jenom jedno: abychom se naučili žít na zemi jako lidé.“
G. B. Shaw
Děti, které podlehly touze šikanovat jiné děti, je snadné odsoudit a zavrhnout, ale i ony potřebují pomoc. Samy své chování nedokáží změnit. Potřebují především podporu vlastních rodičů. Pokud ji nemají, je veškerá změna, zaměřená na jejich změnu chování, zbytečná. Dítě by mělo vědět, že to, co udělalo, je nepřípustné, ale zároveň by mělo vědět, že dál může počítat s láskou a důvěrou svých rodičů. Jedině dítě, které je vychováváno s láskou, je samo schopno lásky.
Zavádění speciálních trestů a snižování věkové hranice trestní odpovědnosti nepomůže, protože odpovědnost přeneseme na děti. Za činy svých dětí jsou ale v první řadě odpovědni rodiče, neboť skutečnost, že se dítě stává agresivním, je často způsobena špatnou výchovou. Nikdo dítěti neřekl, jak by se mělo správně chovat.
Pozornost a pomoc si zaslouží také oběť šikanování. Na školách bývá šikanování přehlíženo a podceňováno a je spojováno až s fyzickým týráním, kdy jsou známky šikany viditelné. Mnozí učitelé nepochopí, že i nadávky, posměch, pomluvy, ignorování či izolace mohou být pro oběť bolestivé.
Výsledky výzkumu ukázaly, že víc jak čtvrtina dětí se stala obětí šikany ve školách. Ve většině případů se jednalo o převahu psychické formy agrese nad fyzickou. Možná se zdá, že psychická forma agrese není pro dítě tolik nebezpečná jako fyzická, ale to není pravda. I když nezanechává stopy na těle, stopy na duši bývají hluboké a mohou mít pro dítě celoživotní následky.
Je jasné, že kdyby děti nemusely chodit do školy, k většině případů šikanování by nikdy nedošlo. Naší snahou by proto mělo být, aby děti chodily do škol rády a ne proto, že nemají jinou možnost. Je dokázáno, že pokud se proti šikanování bojuje, jeho výskyt klesá. Ačkoliv naše společnost asi nikdy nedosáhne toho, aby šikana zmizela úplně, přesto pokud šikaně nedáme šanci, aby se rozvíjela, můžeme přispět alespoň k tomu, aby se v budoucnosti vyskytovala co nejméně.
1. BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. 1. vyd. Praha: ISV, 2003. 197 s. ISBN 80-86642-08-9.
2. ČÁP, J. Psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha: SPN, 1980. 381 s.
3. ČERMáK, I. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vyd. Ždár nad Sázavou: Fakta, 1999. 204 s. ISBN 80-902614-1-8.
4. Černoch, f. Šikaně stop!. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, 1997. 94 s. ISBN 80-86049-14-0.
5. Čížková, J. Přehled sociální psychologie. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2000. 182 s. ISBN 80-244-0150-9.
6. DRVOTA, S. Od zvířete k člověku. Praha: Panorama, 1979. 456 s.
7. DUNOVSKÝ, J. – DYTRYCH, Z. – MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995. 248 s. ISBN 80-7169-192-5.
8. ELLIOTTOVÁ, M. Jak ochránit své dítě. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. 173 s. ISBN 80-7178-034-0.
9. ERB, H., H. Násilí ve škole a jak mu čelit. 1. vyd. Praha: AMULET, 2000. 126 s. ISBN 80-86299-22-8.
10. Fontana D. Psychologie ve školní praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 384 s. ISBN 80-7178-063-4.
11. FRIELINGSDORF, K. Agrese vytváří vztahy. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 160 s. ISBN 80-7192-502-0.
12. Goldmanová, J. Jak si nenechat ublížit: bezpečnostní průvodce životem pro – náctileté. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. 144 s. ISBN 80-7178-090-1.
13. HOLEČEK, V. Agresivita a šikana mezi dětmi. 1. vyd. Plzeň: Pedagogické centrum, 1997. 56 s. ISBN 80-7020-004-9.
14. CHRáska, M. Základy výzkumu v pedagogice. 2. vyd. Olomouc: VUP, 1998. 257 s. ISBN 80-7021-416-3.
15. KLAPILOVÁ, S. Kapitoly ze sociální pedagogiky. 1. vyd. Olomouc: VUP, 1996. 63 s. ISBN 80-7067-669-8.
16. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 816 s.
17. KOLář, M. Bolest šikanování. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 256 s. ISBN 80-7178-513-X.
18. MACHÁČKOVÁ, P. Problematika
šikanování dětí na 2. stupni ZŠ. Olomouc, 2005.
127 s. Diplomová práce na PdF UP. Vedoucí diplomové práce PhDr. Kamila
Holásková, Ph.D.
19. MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. 1. vyd. Praha: Portál, 1994. 108 s. ISBN 80-7178-006-5.
20. Matějček, Z. – Dytrych, Z. Jak a proč nás trápí děti. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1997. 192 s. ISBN 80-7169-587-4.
21. Mufsonová, S. – Kranzová, R. O týrání a zneužívání. Praha: Lidové noviny, 1996. 132 s. ISBN 80-7106-194-8.
22. NOVÁK, t. – CAPPONI, V. Sám proti agresi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1996. ISBN 80-7169-253-0.
23. ŘÍČAN, P. Agresivita šikana mezi dětmi. Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1.vyd. Praha: Portál, 1995. 94s. ISBN 80-7178-049-9.
24. Vágnerová, M. Psychologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 2. vyd. Praha: Portál, 2000. 444 s. ISBN 80-7178-496-6.
25. Vaníčková,
E. – Hadj-Moussová, Z. – Provazníková, H. Násilí
v rodině.Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. 1. vyd. Praha:
REGLETA, 1995. 64 s. ISBN 80-7184-008-4.
26. VanÍčková, E. Cesta za poznáním šikany, šikanování mezi dětmi. 1. vyd. Praha: Česká společnost na ochranu dětí, 2002. 11 s. ISBN 80-238-9448-X.
27. Dunovský, J. K problematice násilí na dětech v ČR. Časopis Sociální politika. č. 3, 2002. ISSN 0049-0962.
28. Metodický
pokyn ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení
šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. č. j. 14 514/2000-51.
In Věstník MŠMT ČR, 2001, roč. 57, sešit 1.
29. Koukolík, F. Vývoj dětského mozku [online]. c2003, [cit. 2004-11-03]. Dostupné na: <http://sweb.cz/asociacepv/ BylaAkce.doc>.
30. Co bychom měli vědět o týrání? [online]. c2003, [cit. 2004-11-08]. Dostupné na: <http://www.ditekrize.cz/syndrom_can.htm>.
31. OTRLÝ, B. Podporujeme šikanu ve své škole [online]. c1999, [cit. 2004-9-02]. Dostupné na: <http:// uxkdt.pedf.cuni.cz/~uclisty/ul98_99/ul09/podporuj.htm>.
Mgr. Pavla Macháčková
Katedra pedagogiky Univerzita Palackého, Žižkovo nám. 5, 771 40 Olomouc,
E-mail: paja.machackova@seznam.cz
Department of Education, Palacký University, Olomouc, Czech Republic
E-mail: paja.machackova@seznam.cz