#8

Zpět na obsah / Back to content

Hodnota mezilidských vztahů ve výchovném působení romské rodiny

The value of interpersonal relationships in the educational activities of the Roma families

Gabriela Caltová Hepnarová - Miroslava Vtípilová - Iva Bartošová

Abstrakt: Příspěvek prezentuje dílčí výstupy výzkumného šetření zaměřujícího se na výchovu a ochranu dětí v romských rodinách. Získané informace o povaze výchovných procesů a směrech výchovy umožnily vykrystalizovat klíčové hodnoty předávané v romských rodinách. V příspěvku se zaměřujeme především na hodnotu mezilidských vztahů a udržení souladu, které jsou ve výchovných snahách romských rodičů silně zastoupeny. Východiskem našich úvah se stal koncept hodnot G. Hofsteda, který ve svém pojetí hodnotových orientací reflektuje kulturní specifika. Především se zaměřujeme na hodnoty spojované s kolektivními kulturami, ke kterým Romové patří.

Klíčová slova: romská rodina, výchova, hodnoty, kulturní dimenze,

Abstract: This paper presents partial results of the research focusing on education and protection of children in Roma families. The information obtained about the nature of educational processes and directions of education allowed to crystallize key values passed in Roma families. In this paper, we focus mainly on the value of interpersonal relationships and maintaining compliance which are strongly represented in the educational efforts of Roma parents. The starting point of our considerations became the concept of values of G. Hofstede, who in his concept of value orientation reflects the cultural specifics. Above all, we focus on the values associated with collective cultures, which Roma belong to.

Keywords: roma family, education, values, culture dimension,

1. Hodnoty Romů v literatuře

V médiích, ale také v odborných textech se často setkáváme s tvrzením, že za odlišností Romů stojí především odlišnost jejich hodnot, respektive jejich odlišný hodnotový žebříček. Pro pedagogy a pracovníky v pomáhajících profesích je však obtížné představit si co vše pod tuto odlišnost v praxi zahrnout. Tento příspěvek se zaměřuje na několik nejčastěji zmiňovaných hodnot, kterými je rodina, soudržnost a úcta.

V českém prostředí se hodnotám Romů věnovala především M. Hübschmanová (1999), která celý život usilovala o vzájemné porozumění mezi Romy a neromy. Kvantitativně zaměřený výzkum hodnot byl v českém prostředí realizován až v roce 2002 Stanislavem Navrátilem. Tento výzkum potvrdil názory ostatních autorů, kteří přikládají zásadní význam rodině a komunitě. Většímu zájmu se tématika hodnot Romů těšila na přelomu tisíciletí. V dalších letech však tento zájem opadl, a pozornost se mnohem více soustředila na problémy, kterým Romové v posledních letech čelí. Novější práce jsou tedy více zaměřeny na popis života i pochopení životních strategií v sociálně vyloučeném prostředí (Jakoubek,2004, 2006; Gabal, 2007; Svoboda, 2010; Bittnerová, Doubek, Levinská, 2012; Morvayová, 2008).

V zahraniční literatuře se tématu života Romů věnuje především M. Stewart (česky 2005), který ve své práci přinesl unikátní sondu do života maďarských Romů. Jelena Čorovič (2004) popisuje ve své práci životy srbských Romů, anglické travellery a gypsy přibližuje Judith Okley (1983). Uvedené zahraniční publikace popisují život vždy jen jedné vybrané cikánské komunity, přesto můžeme v mnoha těchto pracích naleznout poznatky, které je možné vztáhnout i k jiným cikánským skupinám. Romové netvoří jednolitou etnickou skupinu, a romské skupiny poseté po celém světě se jen velice málo hlásí k společným kulturním odkazům. Specifika jednotlivých skupin, nás však upozorňují, že v některých oblastech života můžeme o společných kulturních rysech uvažovat. Hodnotové preference mezi takovou oblast jednoznačně patří.

Tento příspěvek přináší seznámení s životem v romské rodině, která je Romy pokládána za nejvýše položenou hodnotu. Specifika rodinného života jsou představena na pozadí kolektivisticky laděného uspořádání romské komunity. Druhá část příspěvku prezentuje výstupy kvalitativního šetření, které bylo zaměřeno na výchovné a ochranné působení romských rodičů. V průběhu analytické práce vykrystalizovaly projevy hodnotových orientací rodičů, které udávají směr celému výchovnému působení v rodině, právě tyto výstupy výzkumného šetření příspěvek reflektuje. Hodnoty vždy vystupují v určitém kontextu, který spoluutváří jejich význam, ale také jejich prožívání a uvědomování. Tuto skutečnost je zapotřebí si uvědomit chceme-li se pokoušet o bližší porozumění hodnotám jakékoli minoritní skupiny. Abychom mohli hodnotám porozumět je zapotřebí proniknout do samotného centra dění, ve kterém se hodnoty projevují.

2. Metodologie výzkumného šetření

Výzkumné šetření probíhalo v průběhu let 2010 - 2012, bylo realizováno jako terénní šetření. Cílovou skupinou projektu byly romské rodiny žijící v Hradci Králové. Do výzkumného vzorku byly zahrnuty rodiny, které jsou součástí romských komunit a současně splňovaly předem daná kritéria, která byla pro výběr rodin stanovena. Těmito kritérii bylo: bydliště v sociálně vyloučené lokalitě či ubytovně, dlouhodobá závislost na sociálních dávkách (nejméně 1/2roku), rodina je či byla v registru OSPOD či v minulosti řešila problematické chování některého ze svých členů vůči normám sdíleným ve většinové společnosti. Všechny rodiny, které byly do výzkumného šetření zařazeny, se cítí být součástí romských komunit ve svém městě. Pro sběr dat byla zvolena metoda hloubkových rozhovorů a zúčastněného pozorování. Celkem bylo zmapováno výchovné působení rodičů v jedné vyloučené lokalitě, rozhovory proběhly v patnácti rodinách. Po prvním sběru byla data zpracovávána za pomocí technik zakotvené teorie. Tento příspěvek představuje část výstupů projektu.

3. Význam rodiny

Mezi první a nejvýznamnější hodnotu řadí většina autorů rodinu, její prvořadý význam zmiňují všichni autoři napříč svých oborových zaměření. Za pozornost stojí pohled představený Markem Jakoubkem, který upozornil na tři oblasti rodinného života, které sehrávají důležitou roli. Ve své práci se věnuje nejen rodině nukleární, kterou také považuje za součást životních uskupení v romských komunitách, podobně jako jiní autoři ( Okely 1983; Říčan, 1998; Acton and Mundy 1997 ). Jakoubek však zmiňuje také rodinu komplexní a fajtu (Jakoubek,2004, 105-111). Rozhodující vliv přisuzuje rodině komplexní, do které náleží nejen rodiče a děti, ale také ostatní blízcí příbuzní, kteří se sdružují ve společně obsazeném prostoru. V případě života v osadě se jedná především o soustavu chýší, které si jednotliví členové rodiny staví v bezprostřední blízkosti svých příbuzných a vytvářejí tak širší pospolitost rodinného charakteru, která má nejen společnou kuchyni, ale také např. sdílí společné materiální zdroje (Jakoubek, 2004, 107). V českém prostředí je možné tento typ soužití naleznout v sociálně vyloučených lokalitách, kde se podařilo příbuzným obsadit byty v přímém sousedství. Jde o běžné seskupení také tam, kde již rodiny rezignovaly na možnost získání nájemních bytů a žijí v maringotkách, v garážích, karavanech či jiných provizorních přístřešcích v okolí svých blízkých příbuzných. Jakoubkem popsané fungování komplexních rodin je modelem, který je běžný i v českém prostředí, i zde zajišťuje široká síť rodinných vztahů stabilitu rodiny, její ochranu, a také vypomáhá s výchovou dětí i zajištěním v případě nouze. Tato široká rodinná základna je hlavním činitelem identity. Široká rodina pomáhá zabezpečit a především zkvalitnit péči o děti. Výchova tak není jen záležitostí biologických rodičů, ale všech, kteří do rodiny patří. Dokonce ani biologické rodičovství nemusí být vnímáno jako záruka lepší péče o dítě (Čorovič, 2004, 97). Podobně vnímá význam rodiny také Bittnerová, která upozornila na zodpovědnost celé rodiny za proces výchovy (Bittnerová, Doubek, Levínská, 2012, 137). Naproti tomu Říčan upozornil na oslabení rodinných vazeb i vytržení z tradiční velkorodiny, které sledujeme v posledních desetiletích. Příčinu rozpadu vidí mimo jiné, v dřívější snaze sociálních pracovníků zajistiti dětem lepší péči v dětských domovech (Říčan, 1998, 45). Ačkoli je nepopiratelné, že k výrazným změnám v životě romských rodin v posledních letech došlo, stále platí, že romské rodiny jsou silně soudržné a dokáží plnit své funkce.

Specifické uspořádání rodinného života vede k přijetí a vytváření jiných hodnotových orientací. Zatímco v nukleárních rodinách je více upřednostňována saturace individuálních potřeb jednotlivých členů rodiny, v rozšířených rodinách je pozornost věnována především udržení chodu celé domácnosti. V souladu s tímto hlavním směřováním rodiny jsou kladeny požadavky na jednotlivé členy. Do popředí vystupuje nejen hodnota soudržnosti, ale také užitečnosti pro rodinu. V romských rodinách jsou děti vedeny především k povinnostem uvnitř rodiny (Morvayová, 2008, 223-234), je tomu tak především proto, že jejich podíl na chodu rodiny je nezastupitelný. Hlavní důraz je kladen na pospolitost rodinného celku, která tenduje ke kolektivnímu upořádání života, členové rodiny se vzájemně potřebují i podporují (Jakoubek, 2004, 2006; Hübschmanová 1993, 1999; Sekyt 1998, 2008). Kolektivismus, se kterým se mezi romskými skupinami setkáváme, je silně podepřen charakterem rodinných vazeb, které tvoří rámec výchovy a socializace. Romové jako minoritní skupina vykazují všechny znaky kolektivisticky směřovaných kultur, jak o nich hovořil Hofstede (2010, 105-123). Hofstedovy výzkumy vyústily k ustanovení několika hodnotových příklonů, které můžeme sledovat v různých kulturách (Prudký, 2010, 82). Na tomto místě stojí za zmínku uvedení charakteristik, které Hofstede kolektivistickým kulturám přisuzuje. Je to především potřeba udržování souladu, dokonce ji považuje za jednu ze základních ctností v kolektivistických kulturách (Hofstede, 2010, 107-109). Nezbytným předpokladem udržení pozitivních vazeb v širokých rodinných klanech je loajalita členů skupiny, současně však také přísná struktura rodiny, která každému určuje jeho místo. Ve vnějších vztazích se projevuje partikularismus, který pomáhá rodinu konstituovat v cizím prostředí. Členové těchto rodin jsou vázání mnoha závazky, které mívají rituální povahu. Není zvykem, aby členové rodiny vystupovali sami za sebe, či dokonce vůbec zůstali sami. Pokud se někdo proviní, je poskvrněna celá rodina, vina padá na všechny členy, ne jen na viníka. V těchto podmínkách je silněji než vina prožíváno zahanbení, které je ve své podstatě sociální kategorií (Hofstede, 2010, 106-112).

Uváděné znaky kolektivistických kultur, nalézáme také v popisech autorů, kteří se zaměřují na život Romů. O způsobu prožívání hanby a o „ztrátě tváře“ hovoří Bittnerová, která se pohybovala v prostředí sociálně vyloučených lokalit v rámci kvalitativní studie (Bittnerová, Doubek, Levínská, 2012,138). Hübschmanová hovoří o příkazu „nikoho neurazit“ a dokonce tuto potřebu nazývá hodnotou (Hübschmanová, 1999, 34). Význam bratrství zmiňuje, ve své práci Steward (česky 2005, 163-182 ). Hodnotová orientace kolektivisticky směřovaných skupin je úzce provázána s rozvojem mezilidských vztahů uvnitř takové skupiny. Kvantitativní výzkumné šetření mezi Romy význam rodiny potvrdilo. Mezi nejdůležitější hodnoty Romové zařadili rodinu (43%), zdraví (14,8%) a rovnost (13,9%) (Navrátil, 2003, 121). Podobné pořadí hodnot uvádějí také další autoři, kteří se romské problematice věnují (Balvín, 2004; Lackové 2002).

4. Výchova k hodnotám v rodině

Pro chod komplexních rodin jsou důležití členové, kteří rodinu podporují ne jen v materiálním slova smyslu, ale jsou ochotni se podřídit rodovým pravidlům, která ukotvují společně sdílený mravním řád. V našem výzkumu, který se zaměřoval na výchovu v romských rodinách, se podařilo zachytit význam rodinné pospolitosti v jeho dynamické podobě. Centrální kategorií celého výchovného systému romských rodičů tvořila potřeba udržování souladu v mezilidských vztazích. Tato potřeba, které do značné míry podléhá celý rodinný život, dále krystalizovala do deklarovaného i prožívaného morálního imperativu „dokázat žít s lidmi“. Hodnota mezilidských vztahů hrála dominantní roli v celém výchovném působení romských rodičů a ovlivňovala chod i organizaci celé rodiny. Důraz Romové kladli především na potřebu umění žít s druhými lidmi, postarat se o sebe a také schopnost postarat se o druhé. Význam mezilidských vztahů byl dobře zachytitelný nejen v rozhovorech, ale především při pozorování rodinného života. Při mezních a kritických situacích nabývala hodnota vztahů na významu.

4.1 Soudržnost x odloučení

Mezi prostředky výchovy, které v rodinách zajišťovaly předávání životních strategií, patřily především poučné příběhy a předávání životních zkušeností. K nejsilnějším předávaným životním zkušenostem patří zkušenost odloučení od rodiny, které také představovalo hlavní téma tradovaných příběhů. Děti se tak od malička setkávají s příběhy lidí, kteří byli nedobrovolně vyčleněni z komunity. Tyto příběhy jsou rodiči využívány jako varování před nevhodným chováním a působí jako hrozba. Stín této reality doprovází děti od malička, menší děti jsou napomínány slovy „nezlob, nebo Gadži si tě odnese“ (přítomná výzkumnice), „přijde Gadži a odnese tě v tašce“, ale také „ odnesu tě a nechám tě tam“ (myšleno sociální odbor), „nezlob, dám tě do ústavu“. Menší děti na tyto hrozby reagují bezprostředním přimknutím k rodičovské postavě, někdy i pláčem, čímž bezděky zanechají nevhodné činnosti. Z pohledu rodičů plní hrozba svůj účel dobře a je efektivní. U starších dětí přecházely hrozby do podoby varování či výhrůžek, které reálně připomínaly umístění do ústavní výchovy. U starších dětí však rodiče nepovažují tento postup za efektivní. Tam kde rodina výchovné problémy dětí již řešila s kompetentními orgány, mají děti zkušenost s rodičovskou ochranou, varování proto nepovažují za ohrožující.

Zkušenost vydělení je v jistém smyslu protipólem usilování o soudržnost rodiny. V rodinách užívané hrozby i tradované příběhy o odloučení umocňují význam, který pro jednotlivé členy komunita a rodina má. Děti mají osobní i přenesenou zkušenost s lidmi, které tato tragédie postihla. O zkušenosti odloučení v souvislosti s ústavní výchovou hovoří Matouškova práce, v monografii věnované ústavní péči autor řadí odloučení (vyobcování) mezi archetypální lidské zkušenosti (Matoušek, 1995,19). Těžkou životní zkušenost představuje odloučení z rodiny, ale především také odloučení z obce, která tvoří širší sociální rámec života, u Romů často zastoupený komplexní rodinou či komunitou. Následky odloučení od rodin jsou patrné také ve změnách, kterými romská rodina v posledních desetiletích prošla. Na neblahé důsledky sociálního inženýrství minulých desetiletí upozorňuje Ševčíková, která se problematice hodnot věnovala v souvislosti s možnostmi sociální práce s Romy (Ševčíková, 2003, 111-112).

4.2 Lidské vztahy x materiální hodnoty

Důraz na význam mezilidských vztahů byl však patrný také v jiných oblastech. Mezi situace, kdy výrazně vystupovala potřeba budování vztahu, patřily krádeže v rodinném prostředí. Rodiče, kteří se s tímto problémem setkali, nezávisle na sobě uváděli při řešení situace stejné postupy. Skutečnost, že jim jejich dítě doma vzalo peníze, pro rodiče představovala alarmující zprávu. Tato zpráva však nesměřovala do oblasti formování morálních kvalit, jak je to často vnímáno v neromském prostředí, ale signalizovala vztahový problém. „Oni nám berou věci, nemůžeme si věřit.“, to byla hlavní starost, kterou rodiče měli. Krádež pro ně byla výzvou, aby lépe pracovali na vzájemném vztahu s dětmi, protože dostali signál, že něco není v pořádku. Další významnou starostí byla krádeží deklarovaná hodnotová orientace dětí, „On je moc na peníze, to není dobře, to by neměl“. „…bojím se, že je na peníze…“. Fakt, že dítě dalo přednost materiální hodnotě před vztahovou, rodiče hodnotili jako znepokojující. Peníze by neměly mít takový význam, aby se kvůli nim lidé svářili.

V případě, že se problém dětských krádeží dostal také mimo rodinu, bylo poselství rodičů k dětem stejné. Při řešení vzniklé situace svou roli hrála provázanost vztahů s okradeným. Pokud se jednalo o blízkého příbuzného, situace se vyřešila navrácením věci původnímu majiteli s omluvou, a dítě bylo napomenuto. Pro odhaleného viníka mají tyto situace silný výchovný podtext, jeho rodina jej nevylučuje ze svého středu, naopak snaží se mu pomoci překonat materiální pokušení a ukazuje mu cestu k vzájemné pospolitosti, která je prožívána jako nejvyšší hodnota. Důraz na vztahy a jejich budování byl patrný také tam, kde se děti dopustily krádeže v prostředí, které nebylo součástí jejich rodiny. Krádeže v NNO působící v lokalitě bylo možné vyřešit, pouze v případě, pokud byly vztahy mezi komunitou a centrem funkční. Krádež mimo rodinu však vždy představovala riziko veřejné ostudy. Věc se proto řešila tak, že předmět se anonymně či prostřednictvím předškolních dětí vrátil a viník zůstal ochráněn před veřejnou hanbou.

Rodiny však volily zcela jinou strategii v případech, kdy hrozilo obvinění dítěte ve veřejném prostoru, ve kterém je absence užších vtahů s poškozenými. V tomto případě rodiče krádež raději zatajili, a pokud nebyl způsob, jak věc vrátit anonymně, nedokázali poškozeného vyhledat a věc urovnat. Hlavní obavou jim bylo, že budou vnímáni jako „cikáni, kteří kradou“ a bude z toho ostuda. Ochrana rodiny před zahanbením byla v těchto případech upřednostněna před narovnáním lidských vztahů, které však fakticky neexistují na takové úrovni, aby je bylo možné perspektivně rozvíjet. O ochraně rodinné cti se ve své práci zmiňuje již citovaný Hofstede, důležitost zachování tváře je v kolektivních kulturách dokonce klíčovým úkolem všech členů rodiny (2010, 110). Popsané situační příklady ukazují, že v praxi může být tato potřeba naplňována různě. Někdy je zapotřebí urovnat narušený běh života veřejně, jindy skrytě, a jindy je lépe nechat věci nedořešené. Ve všech situacích je však klíčové ochránit rodinu a udržet její vztahy s okolím dobré.

4.3 Umět se rovnat s lidmi

Jako hlavní výchovný cíl rodiče uváděli schopnost žit mezi lidmi. Jejich výchovné snažení směřovalo především k vytvoření takových vlastností, které budou slučitelné s životem komunity. „Umět žít mezi lidmi“, jak o tom sami Romové hovořili, zahrnuje nejen slušné chování k druhým lidem, ale především také úctu k druhým lidem a schopnost vytvářet soulad se svým okolím. „Vzájemná úcta představuje pro Romy velmi vysokou hodnotu. Někteří Romové jsou tak prodchnuti vědomím vlastní lidské důstojnosti, že z nich přímo čiší jejich vnitřní klid a důstojnost.„ (Ševčíková, 2011, 71). Uctivé chování k druhým, zvláště ke starším je stále jedním ze základních požadavků na chování dospělých členů komunity. Náš výzkum tento trend potvrdil, v případě dětí však byly zachyceny možné odchylky od všeobecně přijímané normy. Menším dětem byla ponechána větší volnost, a dospělí jim tolerovali občasné neuctivé chování k prarodičům. Nevhodné chování bylo napomínáno, rodiče se snažili dětem vysvětlit význam prarodičů, případný trest však nechávali na prarodičích. U starších dětí již bylo nevhodné chování postihováno či odsouzeno, stejně tak u dospělých. Starší děti i dospělí lidé již mají povinnost vědět, co je správné a co ne. Přičemž hluboká úcta k blízkým je hodnotou, kterou nelze pominout. Úcta k rodičům se ze strany dětí projevovala především pohostinným chováním při návštěvě rodičů „nevím co bych mu (tátovi) na ten stůl donesla“, i školou povinné děti se snažili prarodiče pohostit „kluk pozval dědu na pivo“. V našem výzkumu se úcta k rodičům projevovala v situacích souvisejících s kuřáckým chováním již dospělých dětí. Kouřit před rodičem je stále považováno za nepatřičné. Pokud rodiče dovolí svým dospělým dětem kouřit v jejich blízkosti je to vnímáno jako velké gesto, které ještě umocňuje sílu ritualizovaného zákazu. Pokud by si mladý dospěly či dokonce mladiství před rodičem zapálil cigaretu, přestoupil by především úzkostně střežený požadavek povinné úcty. Negativní zdravotní dopady kouření, ustupují do pozadí před dopady sociálními, které kouření má. Tato situace potom často ústí do tajného kuřáctví dětí staršího školního věku, mladistvých i mladých dospělých. Rodiče takové jednání zcela popírají, a zaslepeně věří, že jejich děti by si takové jednání nikdy nedovolily.

Hluboká úcta k rodičům je na druhé straně vyvažována hrdostí rodičů na děti. Rodiče byli hrdí na své děti, oceňovali především pracovitost, schopnost mít vlastní děti a starat se o ně. Vztahy budované na vzájemné úctě a explicitně vyjadřované hrdosti zachytily i některé dřívější práce věnující se romské rodině (Šišková, 2003, 16-26; Lacková 2002, 60-83). Zdá se, že přísná hierarchická organizace života, podpořená přísně střeženými požadavky na plnění sociální role, jsou na druhé straně vyvažovány vztahy vzájemné úcty. Model vzájemnosti je tak posilován a přispívá k budování solidárního prostředí.

5. Závěrem

Cílem tohoto příspěvku bylo poodhalit výchovné postupy romských rodičů, které přispívají k budování hodnot, silně zastoupených v romské rodině. Dlouhodobé sledování výchovných praktik romských rodičů poskytlo příležitost zaznamenat jejich působení v kontextu života celé komunity i životních okolností. Předložený příspěvek chápou samy autorky jako prvotní sondu do zvoleného tématu, kterou by bylo dobré rozvinout i v dalších výzkumech. Přesto může tato práce poskytnout nový pohled na výchovné působení romské rodiny i komunity. O Romech se často hovoří jako o skupině s převládajícím kolektivním způsobem života, již méně je však toto tvrzení opřeno o konkrétní koncept tohoto kolektivního směřování. V tomto příspěvku jsme vycházeli z konceptu G. Hofsteda, který umožňuje nejen popsat, ale také porozumět kulturním specifikům diametrálně odlišných kultur. Práce tak přináší nový pohled na specifika romského života, a umožňuje rozšíření našich dosavadních poznatků o Romech.

Příspěvek představuje výstupy dvou projektů specifického výzkumu Univerzity Hradec Králové. Projektu Výchovné prostředky romských rodiny, které byl realizován v roce 2011 a projektu Ochranné strategie romských rodičů realizovaného v roce 2012.

Literatura

[1] ACTON, T. - MUNDY, G. Romani culture and Gypsy identity. University of Hertfordshire Press, 1997. 203 s. ISBN 978-0900458767. 

[2] Analýza postojů a vzdělávacích potřeb romských dětí a mládeže.  [online], [Citováno 2012-08-20] 2007. Dostupné na www: <http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_ vystupy/GAC _ROMSKOLY_analyza_vzdelavacich_potreb_romskych_deti_FINAL.pdf?langSEO=documents&parentSEO=nase_prace_vystupy&midSEO=GAC_ROMSKOLY_analyza_ vzdelavacich_potreb_romskych_deti_FINAL.pdf>.

[3] BALVÍN, J. Výchova a vzdělávání romských žáků jako pedagogický systém. 1.vyd Praha: Radix, 2004. 206 s. ISBN 80-86031-48-9. 

[4] BITTNEROVÁ, D. - DOUBEK D. - LEVINSKÁ, M. Funkce kulturních modelů ve vzdělávání. 1.vyd Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2011. 308 s. ISBN 978-80-87398-18-0. 

[5] ČOROVIČ, J. Gypsy narratives: from poverty to culture. 1.vyd Beograd: The Institute of Ethnography, Serbian Academy of Sciences and Arts, 2004. 177 s. ISBN 978-86-75870-29-6. 

[6] HIRT, T. - JAKOUBEK, M. (eds). Romové v osidlech sociálního vyloučení. 1.vyd Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2006. 414 s. ISBN 80-86898-76-8. 

[7] HOFSTEDE, G. - HOFSTEDE G. - MINKOV M. Cultures and Organizations: Software of the Mind. 3rd ed. The McGraw-Hill, USA, 2010. 561 s. ISBN 978-0-07-166418-9. 

[8] HUBSCHMANOVÁ, M. Romové v České republice. In Mládež, hodnoty a volný čas. Praha: SOCIOKLUB, 1999. S. 16-67. ISBN 80-902260-7-8. 

[9] JAKOUBEK, M. (eds). Romové-konec (ne)jednoho mýtu. 1.vyd. Praha: Socioklub, 2004. 316 s. ISBN 80-86140-21-0. 

[10] LACKOVÁ, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. 2.vyd. Praha: Triáda, 2002. 288 s. ISBN 80-86138-47-X. 

[11] MATOUŠEK, O. Ústavní péče. 1.vyd. Praha: SLON, 1995. 138 s. ISBN 80-85850-08-7. 

[12] MORVAYOVÁ, P. Aspekty vývoje dětské osobnosti v sociálně vyloučené lokalitě v perspektivě sociální konstrukce reality. In ČEPIČKOVÁ, I. (ed.). Vzdělávání v sociokulturním kontextu. Ústí nad Labem: PF UJEP, 2008. S. 223-234. ISBN 978-80-7414-035-8. 

[13] NAVRÁTIL, P. Romové v české společnosti. 1.vyd. Praha: Portál, 2003. 223 s. ISBN 80-7178-741-8. 

[14] OKLEY. J. The Traveller-Gypsies. 1.vyd. Cambridge Univerzity Press, 1983. 223 s. ISBN 521-28870-3. 

[15] PRUDKÝ, L. Inventura hodnot. 1.vyd. Praha: Academia, 2010. 344 s. ISBN 978-80-200-1751-2. 

[16] ŘÍČAN, P. S Romy žít budeme - jde o to jak. 1.vyd. Praha: Portál, 1998. 144 s. ISBN 80-7178-250-5. 

[17] SVOBODA. Z. - SMOLÍK. A. Pedagogická, sociální a zdravotnická práce -s osobami ohroženými sociálním vyloučením. 1.vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem, 2010. 400 s. ISBN 978-80-7414-328-1. 

[18] SEKYT, V. Odlišnosti mentality Romů a původ těchto odlišností. In ŠIŠKOVÁ, T. (ed.). Výchova k toleranci a proti rasizmu. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 280 s. ISBN 978-80-7367-182-2. 

[19] STEWARD, M. Čas Cikánů. 1.vyd. Brno: Barrister & Principál, 2005. 275 s. ISBN 80-7364-017-1. 

[20] ŠEVČÍKOVÁ, S. Sebepojetí Romů v romské lidové slovesnosti. Disertační práce. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 

[21] ŠEVČÍKOVÁ, S. Sociální práce s Romy prizmatem hodnot Romů. Sociální práce. 2003, 4. S. 105-119. ISSN 1213-6204. 

[22] ŠIŠKOVÁ, T. Specifika práce s romskými dětmi (Komunikační specifika romských dětí). In Řetízek. Praha: Občanské sdružení R-Mosty, 2003. 110 s. 

Informace o autorech

Mgr. Gabriela Caltová Hepnarová

Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové

Rokitánského 62

500 03 Hradec Králové

Česká republika

gabriela.caltovahepnarova@uhk.cz

Mgr. Miroslava Vtípilová

Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové

Rokitánského 62

500 03 Hradec Králové

Česká republika

miroslava.vtipilova@uhk.cz

Bc. Iva Bartošová

Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové

Rokitánského 62

500 03 Hradec Králové

Česká republika

iva.bartošova@uhk.cz